dyrc.cz KULTURNÍ BLOG - NA VLASTNÍ OČI A UŠI
   MÍSTO CV
   KONTAKT


Je poměrně snadné nechat kulturu, aby přišla za vámi domů - prostřednictvím televize, rozhlasu, Internetu, kompaktních disků nebo DVD (někdy také třeba jen otevřenými okny...).
Vydat se za ní už je poněkud náročnější, nicméně garantuji, že zážitek je nesrovnatelně hlubší.
Takže se za kulturou více či méně často vydávám. Měl jsem to štěstí, že jsem všechna tato představení prožil na vlastní vlastní kůži, oči a uši:


Vstupenka
Program
Foto
Recenze
2014 --- 2013 --- 2012 --- 2011 --- 2010 --- 2009 --- 2008 --- 2007 a starší





Puccini: LA TRAVIATA | Opéra de Paris     
27. června 2014, Sál Francouzského institutu, Praha
Frankofilové vědí, někteří další se už doslechli, ale většina Pražanů možná vůbec netuší, že ve Štěpánské ulici v Praze se nachází Francouzský institut s vlastním kinem, kde je občas možné shlédnout leccos z toho, co se v běžné domácí distribuci nikdy neobjeví.
Milovníci opery vědí, někteří to možná někdy zaslechli, ale většina vůbec netuší, že německá sopranistka Diana Damrau patří k naprosté světové špičce, což se dá doložit snadno tím, že v období od března 2013 do července 2014 se stala Violettou, představitelkou hlavní role Verdiho Traviaty, jedné z oper, jejíž název občas vytane na mysli i hudebnímu laikovi, hned v šesti inscenacích na těch nejprestižnějších světových scénách – v newyorské Metropolitní opeře, londýnské Covent Garden, milánské la Scale, Opernhausu v Curychu, Pařížské národní opeře a v Bavorské státní opeře v Mnichově!
A právě pařížské představení bylo k vidění ze záznamu v kině Francouzského institutu koncem června 2014. Ústřední trojici v této inscenaci vytvořili vedle Diany ještě mladý tenorista Francesco Demuro v roli Alfreda a barytonista Ludovic Tézier jako jeho otec Giorgio. Byla to ale především Damrau, kdo táhl kvalitu celého kusu výrazně nahoru, na tuhle roli čekala od svých dvanácti let a v jejím projevu je velmi dobře znát, jak moc dobře má postavu Violetty nastudovanou, o technických kvalitách jejího hlasu snad ani není nutné se zmiňovat. Škoda, že do Štěpánské dorazilo jen kolem dvaceti lidí, kteří se v ne úplně malém kinosále doslova ztráceli. Tam, kde Diana zpívá na živo, je totiž většinou vyprodáno dlouho dopředu!


RENÉ PAPE     
17. června 2014, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Pánové hlubokých témbrů mají v životě to štěstí, že jejich hlas si dokáže podmanit nejednu sličnou dámu už jen tím, že hodně hluboké alikvóty očividně vyvolávají i takové vzruchy, které se nemusejí nutně pohybovat cestičkami šedé kůry mozkové. Dávno pryč jsou doby barokní opery, kdy dámy omdlévaly za zpěvu kastrátů. Pokud někdo vládne opravdu znělým, operními produkcemi té nejvyšší úrovně prověřeným basem, procento žen, jejichž kolena pod jeho vlivem slábnou, závratně roste…
Cyklus koncertních vystoupení špiček světové scény už má za sebou několik velmi úspěšných let a nevypadá to, že by usínal na vavřínech, ale hluboký bas v řadě už delší dobu, od koncertu Ferrucia Furlanetta, chyběl. To čekání ale rozhodně stálo za to, René Pape je z těch pěvců, kteří si užívají pobytu na operním Olympu už pár let, a do Prahy přijel koncertovat vůbec poprvé.
Německý basista přijel na zkoušku o den dříve a přivezl si s sebou lehké nachlazení, což se ovšem díky lehce nadprůměrné teplotě projevovalo zejména na rychlejším úbytku tekutin. Ač se divákům ve Smetance na druhý den dostalo přiznání, že zpěvák zpívá v indispozici, na strhujícím výkonu ve výběru verdiovských a wagnerovských árií to rozhodně poznat nebylo. Pape své postavy suverénně ovládá a jeho závěrečný Wotan musel nadchnout úplně každého, tedy i ty, kdo se zrovna neřadí mezi milovníky díla Richarda Wagnera. Oslabená kondice se na koncertu nakonec podepsala pouze tím, že došlo na jediný přídavek – skvěle podanou Vodníkovu árii z Rusalky, zazpívanou velmi dobrou češtinou. O takového Vodníka by se u nás poprala leckterá ubohá a bledá lesní žínka.
Dojmy doplňuji o několik snímků ze zkoušky a z koncertu.


1914     
8. června 2014, Stavovské divadlo, Praha
Když se člověk poprvé setká s divadelní produkcí, za níž stojí jméno Robert Wilson, bývá ohromen. Výrazná scénická stylizace, světelný design, pitoreskní líčení a neobvyklé výrazové prostředky při premiérovém zážitku nedají usnout divákově pozornosti, který i tak má na konci kusu pocit, že k pochopení alespoň části režisérova výraziva bude muset dorazit ještě přinejmenším dvakrát.
V mé hlavě se něco podobného odehrálo před pár lety při nastudování Janáčkovy Káti Kabanové v Národním divadle. Když se americký umělec do Prahy vrátil, aby ve Stavovském inscenoval Čapkovu Věc Makropulos, už jeho jevištní řeč nebyla tak překvapivá, a tudíž bylo i víc času zamyslet se nad tím, zda některé její projevy nejsou jen samoúčelné. A tahle myšlenka se mi vkrádala do mysli i při pokusu třetím, hybridní dramatizaci založené na díle jičínského rodáka, německy publikujícího autora Karla Krause s názvem Poslední chvíle lidstva, a částečně inspirované také některými výjevy z Haškova Švejka.
Začínám si zařazovat Roberta Wilsona mezi autory sice originální, nicméně směřující od divadla spíše k živým, občas okomentovaným obrazům, které divák očekávající souvislý děj se zápletkou a pointou nemusí dostatečně dobře strávit. Myslím, že podobné pocity měla velká část diváků, někteří odešli o přestávce, jiní se o pauze jistili výrazem „zajímavý kus“, což je častý termín, který požívá někdo, kdo se stydí přiznat, že buď záměr nepochopil nebo že se mu to vlastně vůbec nelíbí...
Asi jsem ten večer nebyl dostatečně rozerván, abych vstřebal všechny taje režie a dramaturgie, zůstaly mi jen ty obrazy – neobvyklé, nepochopené a tudíž zneklidňující. Asi i to byl záměr.


HILARY HAHN | Pražské jaro     
3. června 2014, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Vystoupeními slavných instrumentalistů, kteří většinou vystoupí jen v první půlce koncertu, trpí často díla velkých skladatelů, která následují po přestávce. Takže když pořadatelé Pražského jara získali pro závěrečný koncert 69. ročníku takovou hvězdu, jako je Hilary Hahn, museli tak trochu počítat s tím, že Dvořákova Osmá, byť skvělá hudba a sebelépe zahraná, bude po Brahmsově houslovém koncertu v první půli poněkud upozaděna. Alespoň u mě tenhle „efekt“ nastává často. Má sice svoji logiku a tradici uvádět instrumentální koncerty, případně ještě s nějakou menší skladbou, na začátku koncertu a po půli publikum „dorazit“ symfonií, v případě tohoto večera bych ale spíš uvítal větší využití virtuózního sólisty, třeba několika sonátami na úvod vystoupení. U Hilary Hahn se navíc přímo nabízely ukázky z jejího posledního, mimořádně originálního alba sestaveného ze sedmadvaceti „přídavků“, skladbiček pro housle zkomponovaných oslovenými soudobými skladateli přímo na tělo této sólistce.
Hilary byla i v Brahmsovi, jak jinak skvělá. Technická virtuozita je u špičkových instrumentalistů samozřejmostí, krásný zvuk nástroje souvisí s možnostmi, které se tomu kterému jednotlivci v jeho kariéře naskytnou, a její jevištní projev je sice soustředěný, přesto je v něm hodně vřelosti a souznění s celým orchestrem. Když se potom člověk utopí v dojmu z houslistky, nestačí pořádně ani sledovat výkon orchestru a dirigenta, Frankfurtský rozhlasový orchestr pod vedením Paava Järviho ale rozhodně vystoupení americké sólistce nepokazil, byť mi nepřišlo, že by třeba v závěrečné Dvořákově symfonii přišel s něčím objevným.
Hvězda večera totiž nezašla ani tehdy, když už nestála na pódiu.


LES ARTS FLORISSANTS | Pražské jaro     
25. května 2014, Dvořákova síň Rudolfina, Praha
Les Arts Florissants je legenda, která dlouhá léta na rozvíjení své slávy úspěšně pracuje. Byť její zakladatel William Christie už není na pódiu vždy přítomen, tenorista Paul Agnew, který se zhostil jeho řízení tentokrát, tvůrčí dědictví svého předchůdce rozhodně nikterak neshazuje.
Pražské Rudolfinum se stalo jednou ze zastávek turné, na němž zaznělo kompletní provedení Sedmé knihy madrigalů otce barokní hudby – Claudia Monteverdiho. Už to samo o sobě je počin mimořádně zajímavý a také odvážný a náročný. Monteverdi sám dozajista nesestavoval svou sbírku k tomu, aby se prováděla koncertně vcelku. členové vokálního sextetu, jehož vedoucí zpíval i tenorový part, ale dokázal na jednom koncertu něco nevídaného, sbírku za doprovodu komorního instrumentálního souboru přednesli doslova tak „jak leží a běží“, od začátku až do konce, a to na takové interpretační úrovni, že nedali posluchačům vůbec šanci, aby se během koncertu začali nudit.
Jednotlivé hlasy zaujaly svou kvalitou a zároveň schopností spojit se se všemi ostatními tak, aby v polyfonii jeden druhého nezastiňovaly. Když se to ve vícehlasé produkci povede na takovéto úrovni, bývá úspěch zaručen. V mých uších se těžko mohlo podařit lépe.


FREIBURGER BAROCKORCHESTER | Pražské jaro     
18. května 2014, Dvořákova síň Rudolfina, Praha
Přijde mi, že v posledních letech se dramaturgie Pražského jara více věnuje staré hudbě, takže se festivalu daří představit pražskému publiku ve větší míře přední ansámbly zabývající se barokní, renesanční i starší hudbou (byť dramaturgie Letních slavností staré hudby je v tomto ohledu ještě mnohem objevnější).
Freiburger Barockorchester má v Evropě své jméno a když do Prahy přiveze Bachovy Braniborské koncerty, není divu, že v Rudolfinu je na ně docela plno. Ale i na české scéně se za posledních deset let hodně změnilo k lepšímu. Na našich pódiích se objevuje možná pět domácích souborů, které jsou schopny se interpretační úrovní těm zahraničním vyrovnat, největší rozdíly tak zatím pravděpodobně zůstávají v rovině nástrojů, které mají jednotliví hráči v orchestrech k dispozici, což se na zvuku podepsat může, ale ani to není jednoznačné.
Důležitější je zapálenost pro věc, snaha dát své interpretaci vše a vědět o ní co nejvíc – technická stránka věci je přitom dnes i u našich nejlepších souborů samozřejmostí. A právě v té zapálenosti mě mezinárodní orchestr pod švýcarskou značkou zklamal. Bach v jejich podání byl profesionálně výborně podaný, ale jakási švýcarská strohost a soustředěnost nepřinesla žádný další, emocionální zážitek. Takový soubor má podle mého zážitku více místa (a možná i uspokojení) v nahrávacím studiu.


Dostojevskij: BRATIA KARAMAZOVCI | SND Bratislava     
14. května 2014, Stavovské divadlo, Praha
Když přijde řeč na klasiky světové literatury, tedy zejména na romanopisce 19. století, padají asi nejčastěji jména francouzská – Balzac, Hugo, Stendhal, Dumas, Maupassant, Zola a další. Při dotazu na divadelní evergreeny se ale vždycky hodně vpředu objeví i autoři ruští – Čechov, Gogol, Puškin, Tolstoj a Dostojevskij.
Na aktuálním repertoáru pražského Národního divadla je Ostrovského Les a dvě Čechovovy hry – Racek a Strýček Váňa, ale ostatním autorům se dramaturgie zlaté kapličky v tuto chvíli poněkud vyhýbá. Už jen proto bylo neobyčejně zajímavé navštívit Dostojevského, kterého do Stavovského divadla v rámci pravidelných každoročních návštěv přivezl soubor z bratislavského Národního. Bratry Karamazovy si mnohý z náročnějších filmových fanoušků možná dodnes spojuje především se skvělým filmem Petra Zelenky zpracovaným formou divadla na divadle v opuštěné výrobní hale. Slovenská dramatizace Dostojevského románu v režii Romana Poláka nehledá nové inscenační výklady a drží se tradičního ztvárnění. Důležité je zde herectví a toho se návštěvníkům dostává měrou vrchovatou, a to v představení, které s pauzou trvá celé čtyři a půl hodiny! Už to by leckoho odradilo, podle vlastního zážitku ovšem mohu říci, že už od prvních okamžiků děje člověk ztratí pojem o čase a nuda spojená s pokukováním po hodinkách se nedostaví ani na jeho konci. Velkým tahákem byla přirozeně Táňa Pauhofová v roli Grušenky, ale vedle ní se uvedli vynikajícími výkony i mnozí další spoluherci, kteří dnes v Česku zdaleka tak známí (bohužel) nejsou. Pár záběrů z úspěšné slovenské návštěvy v Praze je k vidění zde.


Mozart: COSÌ FAN TUTTE | Met in HD     
26. dubna 2014, Kino Aero, Praha
Lorenzo Da Ponte napsal pro Mozarta libreta k trojici jeho nejslavnějších děl – Figarově svatbě, Donu Giovannimu a také k titulu, který se takřka vždy uvádí pod původním italským názvem Cosi fan tutte (Takové jsou všechny nebo možná ještě přesněji: Tak to dělají všechny). Je to dílo osmnáctého století, kdy byly poměry poněkud jiné od těch dnešních, ženy měly výrazně méně práv, ale také se méně podobaly mužům než dnes. Dnešní Amerika je na jakoukoliv genderovou i jinou toleranci extrémně citlivá (nevím jen, jak by se tam tvářili, kdybych trval na tom, že místní bělochy budu označovat jako Euroameričany…) a bylo to hodně znát i v průvodních rozhovorech, v nichž se tradičně nad míru afektovaná Renée Fleming skoro každého ptala na to, jak se vyrovnává s tím, že se účastní díla, které ženy takřka ponižuje, protože jim připisuje úlohu poletuch, které podlehnou každému svodu a nakonec se pokorně skloní před svými neméně přelétavými snoubenci…
Nakonec se s tím asi všichni nějak srovnali, protože nikdo nestávkoval a představení se odehrálo podle dobových not. A bylo se na co dívat a hlavně – bylo co poslouchat. Centrální sólová šestice byla skvělá – tedy s výjimkou Despiny. Podle mého názoru je Daniele De Niese z větší části produktem založeném na atraktivním vzhledu a dobrém marketingu, což ale koneckonců k Americe taky tak nějak patří…

Za pultem se po delší absenci objevil doyen metropolitní taktovky Robert Levine a skoro se zdálo, že pod jeho obnoveným vedením hrají muzikanti ještě s větší chutí než obvykle. Výprava uměřená, spíše tradiční, ale ne zastaralá, žádné nesmysly a extravagance, což umožňovalo tu a tam úplně „vypnout“ obraz a užívat si všeho, co do svého díla geniální Amadé vložil, se zavřenýma očima, byť se v případě ženských postav bylo i na co dívat .-)
Pokolikáté už jsem se jen ujistil, že mít Met doma je prostě skvělý nápad! Jen aby nám tu novou sezónu nakonec nezrušily stávky…


PIOTR BECZAŁA     
22. dubna 2014, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Říká se, že čím je člověk větší hvězda, tím méně si v kontaktu s těmi druhými potřebuje něco dokazovat. Inu, už jsem poznal i opak, ale v případě polské tenorové superstar to platí beze zbytku.
Piotr Beczała přijel do Prahy zpívat poprvé, vlastně si jen tak trochu odskočil ze svých „štací“ v New Yorku, Miláně či Curychu, aby už konečně i u nás živě předvedl, proč je o něj všude takový zájem. Přijel den před koncertem v doprovodu své velmi sympatické manželky Katyrzyny (mimochodem bývalé zpěvačky, která se své kariéry vlastně vzdala kvůli svému muži) na zkoušku s Českým národní symfonickým orchestrem a svým dlouholetým spolupracujícím dirigentem Łukaszem Borowiczem a během krátké pauzy byl po rozhovoru pro Českou televizi ochoten natočit i kraťoučké video jako pozvánku na svoji pražskou premiéru.
Na druhý den se ve Smetance sešly davy těch, kteří Piotra Beczału dosud znali povětšinou jen ze satelitních přenosů do kin, vždyť určitě ho mnozí měli ještě v živé paměti jako Prince z nedávné Newyorské Rusalky. V první polovině se jim dostalo bravurních ukázek z Maškarního plesu, Rigoletta i z Romea a Julie, nejočekávanější ale stejně byly dvě árie v téměř bezchybné češtině – Princova Vidino divná, přesladká i Jeníkova Jak možná věřit. Piotr své pověsti dostál nad očekávání, vřelý ohlas se střídal s příjemným mrazením v zádech a to ještě po pauze přišel program vybraných kousků z operet, kterým pěvec věnoval svoji poslední studiovou nahrávku. V jeho podání ztratila i opereta občasný nános pokleslosti v žánru a několik meziválečných německých písní v přídavcích pak končilo už v bouřlivých ovacích.

Krásný večer, příjemní lidé, čistá hlava a hezké vzpomínky. Tak by to mělo být a určitě to nebylo naposledy! Pro dokreslení přidávám ještě fotky ze zkoušky i z koncertu.


Bach: MATTHÄUS-PASSION     
15. dubna 2014, Dvořákova síň Rudolfina, Praha
Asi je na světě hodně velké procento lidí, kteří vůbec netuší, co to znamená, když se řekne „pašije“, byť třeba nosí na krku kovový křížek a na Velikonoce kreslí kříž na mazanec, než ho strčí do trouby. Jeden z nejdůležitějších příběhů křesťanské historie přitom zřejmě nikdy nezestárne a jeho příbuznost pocítí každý, kdo pro druhé trpí. V dnešní sobecké lidské pospolitosti se může občas zdát, že takoví lidé už mezi námi nejsou, ale to je omyl. Možná si jich jen méně všímáme a jejich konání neumíme následovat.
V příběhu o utrpení, smrti a zmrtvýchvstání odedávna hledají svou útěchu i inspiraci také mnozí významní hudební autoři. A řekne-li se pašije mezi hudebníky, zazní v naprosté většině reakcí současně se jménem Bach. Johann Sebastian nebyl první ani poslední, kdo téma zhudebnil, jeho „Janovky“ jsou však pravděpodobně bezkonkurenčně nejuváděnější. Pašije podle Matouše jsou už pro svoji rozsáhlost a náročnost (například častá dvojsborová sazba) na programu méně často, a proto je každý jejich návrat na pódia hudební obcí sledovaný a vítaný. Jen několik týdnů před koncertem Collegia 1704 v Rudolfinu jsem se dostal k překládání jiného obdobného textu, Händelem zhudebněným a nepříliš známých pašijím na libreto básníka (a také soudce a hamburského radního!) Bartholda Heinricha Brockese. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pokud se člověk dostane k textu velikonočního příběhu tak blízko, jeho pocity z koncertního provedení jsou potom ještě mnohem intenzivnější.
Václav Luks se už se svými ansámbly dostal na takovou úroveň, že pro svá vystoupení dokáže vždy sestavit vysoce kvalitní mezinárodní soubor hudebníků a jeho věrní posluchači už vědí, že zklamáni nebudou. Hlavním tahákem předvelikonočního představení v Rudolfinu byl finský tenorista Topi Lehtipuu v roli evangelisty. Úlohy vypravěče a komentátora příběhu se zhostil s až nečekanou pokorou a bylo vlastně obdivuhodné, jak svou prezentaci potlačil ve prospěch svých kolegů. A ti se činili víceméně úspěšně. Mým malým objevem byla belgická sopranistka Céline Scheen, skvělý byl tenorista Krystian Adam i Ježíš Tobiase Berndta a stabilně kvalitní výkon odvedl i Jaromír Nosek ve dvou menších úlohách. Sophie Harmsen i Marián Krejčík jsou výborní zpěváci, obdaření zajímavou barvou i kultivovaností hlasu, jen je trochu škoda, že jejich role nebyly úplně ideální pro jejich polohu, oběma občas poněkud chyběly ty nejnižší tóny. O kvalitách vokálního ansámblu už se skoro nedá napsat nic nového, jejich konkurence zpívají jen na zahraničních pódiích… Rozevlátý dirigent si s grácií ukočíroval svůj rozšířený orchestr a Matouškovky naplnily Dvořákovu síň v obou smyslech tohoto slova. Kéž by to tak bylo v těchto prostorách pokaždé!


MAGDALENA KOŽENÁ     
30. března 2014, Dvořákova síň Rudolfina, Praha
Magdalena Kožená se opět po čase vrátila před publikum, které ji má nepokrytě rádo a které při každém jejím vystoupení Dvořákovu síň Rudolfina bez problémů zaplní. Pěvkyně přivezla nově sestavený program z hudby raného baroka, tentokrát s důrazem na tvorbu nejslavnějšího autora té doby – Claudia Monteverdiho. Pod vedením svého dlouholetého spolupracujícího dirigenta Andrey Marcona vystoupila společně s ansámblem La Cetra, který Praha obdivovala, už když loni doprovázel nespoutaný projev Patricie Petibon.
Rané baroko je hudební období, které je pro Magdalenu jako stvořené. Po někdejším veleúspěšném programu Lettere amorose byl tento dalším kamínkem do mozaiky toho nejlepšího, co kdy Magdalena pro své příznivce a label Deutsche Grammophon (kde snad nový program brzy také natočí?) připravila.
Jedna část ze Sedmé knihy madrigalů a dvě árie z opery Korunovace Poppey jako by chtěly publikum jen rozehřát a připravit na vrchol programu, který nastal po pauze (i tak ale bylo velmi zajímavé srovnat árii Disprezzata regina v barokně dokonale afektovaném podání Joyce DiDonato z loňského koncertu v témže sále s poněkud intimnějším podáním Magdaleny Kožené). Před přestávkou došlo ještě na výběr z Monteverdiho Hudebních žertů a druhá půle byla potom takřka celá rozsáhlé skladbě Souboj Tancrediho a Clorindy z Osmé knihy madrigalů (válečné a milostné) .
Magdalena zpívala všechny tři party dramatické skladby na text z Osvobozeného Jeruzaléma slavného básníka italské renesance Torquata Tassa sama. Nešťastný příběh, v němž křižácký voják Tancredi v boji usmrtí saracénskou dívku Clorindu převlečenou za vojáka a ještě před její skonem ji na její přání pokřtí, aby se jednou oba sešli v ráji, v podání sólistky večera hluboce zapůsobil na vnímání hudební i emocionální. Pro mě byl tento večer se vším všudy šťastným Magdaleniným návratem do těch správných vod po objížďce kolem Dvořákových Biblických písní. Baroka v takovém podání není nikdy dost.


ROLANDO VILLAZÓN     
28. března 2014, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Aby těch tenorových zážitků nebylo za poslední týdny málo, přijel do Prahy už popáté miláček davů Rolando Villazón, tentokrát s očekávanou premiérou programu složeného z téměř neznámých Mozartových operních nebo koncertních árií. Amadeus totiž vedle vlastní produkce stačil tu a tam napsat i árii pro operu úplně jiného autora, občas oslavnou skladbu pro nějakou tehdejší VIP (což byl ale tehdy arcibiskup nebo nějaký šlechtic, lidé, kteří na rozdíl od mnohých dnešních pseudoVIPek něco dokázali).
Trochu sporné bylo v případě operního galakoncertu zařazení celé Mozartovy Pražské symfonie (byť rozčleněné mezi vokální čísla). Víc než jako dramaturgický počin to vypadalo, že je třeba naplnit čas mezi poměrně krátkými sólovými výstupy. Kdo čekal na Rolandovu známou a tolik obdivovanou klaunskou tvář, dočkal se až v posledním, humorném přídavku s názvem Clarice, cara mia sposa, v níž postava jménem Capitan Facenda v rychlosti kulometu vyjmenovává ctnosti, které musí mít jeho nastávající žena.
Rolando svým způsobem už pražského posluchače příliš nepřekvapí. Jeho charisma je stabilní, dokáže si posluchače „přivlastnit“ a znovu a znovu jej přivádí do zaplněných sálů, přičemž je na něm znát především zmoudření v přístupu ke svému vlastnímu hlasovému aparátu. Dnes si je vědom své hodnoty a hodnoty svého hlasu a proto si ho více hýčká. A to je dobře, protože pošesté na něj asi přijdeme zas. :-)
Několik obrázků z koncertu možná tu skvělou atmosféru z Villazónových vystoupení dokáže alespoň trochu navodit.


Massenet: WERTHER | Met in HD     
15. března 2014, Kino Aero, Praha
Další dvě hvězdná jména lákala na pokračování přímých satelitních přenosů z Metropolitní opery, tentokrát na oblíbenou Massenetovu operu na téma Goetheho ještě známější novely.
Protože už jsem si po několika sezónách předplatného na celý cyklus začal vybírat jen jednotlivá představení, byl Werther i mojí premiérou v sedačkách kina Aero, takže byla příležitost popátrat podrobněji, proč jsou vstupenky na Met in HD ve Světozoru o stovku dražší. Po zkušenostech z Aera bych řekl, že sedačky ve Světozoru jsou trochu pohodlnější, ale hlavně mám pocit, že tam chodí trochu kultivovanější publikum. Jakmile v Aeru začala pauza, při níž na plátně probíhají opravdu zajímavé rozhovory s protagonisty přenosu ze zákulisí, změní se hlavní sál kina na halasný veřejný prostor, v němž z plátna pak už není slyšet skoro nic. Trocha ohledu ze strany diváků, které přestávkové zákulisní dění nezajímá nebo kteří nevládnout dostatečnou znalostí angličtiny, by bylo vítáno...

Role trpícího mladého Werthera se ujal idol mnohé operní fanynky, německý tenorista Jonas Kaufmann a Charlottu v New Yorku protentokrát svěřili francouzské mezzosopranistce Sophii Koch. Ač nejsem zrovna příznivcem nezvykle temného zabarvení Kaufmannova tenoru, musím přiznat, že Werther se mu nadmíru povedl. Do té doby jsem měl pocit, že Kaufmann je především typ pro hrdinné wagnerovské bojovníky se všemi nástrahami starogermánských bájí, u romantického francouzského repertoáru dokázal přesvědčit o tom, že jeho schopnosti jsou přece jen mnohem rozmanitější. Určitě bude zajímavé poslechnout si jej v rolích verdiovských (jako Pucciniho Cavaradossi se mi ale moc nelíbil…).
Sophie Koch vládne měkkým kultivovaným hlasem (vycházejícím z opravdu dobře otevřených úst .-) a Kaufmannovi byla rovnocennou partnerkou a koneckonců nikdo z celého castu svému renomé ostudu neudělal. Jen Patricia Racette v roli průvodce přenosem už byla v tom afektu na můj vkus přesmíru. Werther celkově ale rozhodně renomé celé sérii opery po satelitu nijak nezhoršil!


Dvořák: RUSALKA | Met in HD     
8. února 2014, Kino Světozor, Praha
Každý má na leccos trochu jiný vkus. Naštěstí. Určitě se našlo nemálo milovníků opery, kteří nemohli při dalším přenosu sobotního odpoledního představení z New Yorku spustit oči ani uši z výkonu Renée Fleming v titulní roli jediné Dvořákovy opery, která se hraje pravidelně po celém světě (ne každý ví, že třeba těch Janáčkových je v zahraničních produkcích mnohem víc…). Přiznám se, že já jsem k nim nepatřil, řekl bych, že i v Praze jsou k slyšení mnohem lepší Rusalky, a tím nemyslím jen lepší srozumitelnost jazyka. Zvláštně forzírovaný témbr americké ikony se mi k lesní víle vůbec nehodí, Renée zřejmě v posledních letech už také začíná patřit k těm někdejším hvězdám, které bývají občas obsazeny za zásluhy. Nijak mě neuchvátila ani Dolora Zajick v roli Ježibaby a do třetice dost úděsný výkon (hlasově i jazykově) předvedla představitelka třetí hlavní ženské postavy, Cizí kněžny, Emily Magee.

Čest první světové scéně ale naštěstí hájili také pěvci v mužských rolích a to tedy bylo jiné kafe! Piotr Beczałla jako téměř dokonalý princ i John Relyea jako mohutný a znělý Vodník byli hlavními kometami večera a jen kvůli nim dvěma stálo za to tohle představení vidět. Z ženských rolí byla pohříchu daleko nejlepší První žínka v podání u nás naprosto neznámé islandské sopranistky.
Přes nepřehlédnutelný americký afekt se role průvodkyně opět s grácii zhostila Susan Graham a orchestr Met pod Yannickem Nézet-Séguinem hrál skvěle. Škoda, že režisér Otto Schenk možná se svými spolupracovníky nabyl přesvědčení, že Rusalka má stejný slovní základ se slovem Rusko a výpravu tomu přizpůsobil. Nepochopitelná výprava a „mrazíkovské“ kostýmy totiž operu situovala spíš někam k přehradě na Donu, Dvořák by se asi dost divil, jak jeho zámeckou baletní scénu předvádějí jacísi mužici v rubáškách a s kožešinovými čepicemi na hlavách…
Odcházel jsem se smíšenými pocity, ale s pozitivním očekáváním, že v dubnu přijede do Prahy Piotr Beczałla sám!


PRETTY YENDE     
27. ledna 2014, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Láska k vážné hudbě něco stojí. Jestli se vám zdá, že lístky na cokoliv jsou čím dál dražší, pak vězte, že za mnohé opravdu kvalitní koncerty klasické hudby dáte možná stejně jako za Madonnu, Ligu mistrů nebo Holiday on Ice v první řadě. Pro některé z nás je tu jedna zásadní příjemnost, v Rudolfinu nebo ve Smetance se naštěstí ještě v předsálí nenabízejí papírové kbelíky s popcornem nebo hamburgery z mletých éček…
Když už se potom rozhodnete za klasiku něco vydat, často vás přesvědčí slavné jméno – Nětrebko, Domingo, Bartoli, Villazón či Kožená se u nás prodávají téměř sami. O to větší bývá překvapení, když za významně nižší částku zažijete koncert začínající hvězdy, který vás úplně nadchne. A to byl případ Pretty Yende v Praze.
O mladé Jihoafričane tmavé pleti se v zahraničí už nějaký ten rok dobře ví, u nás o ní dosud neslyšel skoro nikdo. Přesto tahle dáma dokázala svůj belcantovský repertoár (a přidala k němu třeba i Rusalku a muzikálové árie) podat s takovou bravurou, že sál byl obrazně chvílemi přehlušen klapotem padajících čelistí… Přitom bylo její vystupování milé, pokorné a prosté jakýchkoliv manýr některých dlouhou kariérou už poněkud znavených či otrlých hvězd. Pretty rozdávala krásu a radost plnými hrstmi a v árii z Bernsteinovy West Side Story dokázala i to, že její rodiče měli ve volbě křestního jména své dcery opravdu šťastnou ruku. Oba palce za tenhle koncert dávám nahoru a jako bonus přidávám fotografie z tiskovky, která se konala den o den dříve, i ze samotného koncertu.


CHANTICLEER     
26. ledna 2014, Dvořákova síň Rudolfina, Praha
O krásných ženách se říká, že budou svůdné, i když si na sebe vezmou potrhaný pytel. S trochu překroucenou analogií by se dalo říci, že i kdyby Chanticleer zpívali Pec nám spadla, byl by to nezapomenutelný zážitek. Americký mužský ansámbl si zcela po právu sám říká Orchestr hlasů. Není pravidlem, že k vytvoření výborného souboru stačí dát dohromady skvělé individuality, je třeba mít cit pro jejich společný zvuk, vyvážení, barvy, frázování a v neposlední řadě i naprosto dokonalou pódiovou prezentaci. A to vše se v Chanticleer dlouhá léta daří beze zbytku.
Do Prahy přijeli už poněkolikáté a Rudolfinum bylo opět vyprodané, protože posluchači už velmi dobře vědí, že peněz za takovou vstupenku nikdy litovat nebudou. Program byl sestaven tradičně do několika bloků počínaje renesanční polyfonií a konče americkou modernou a spirituály. Chanticleer nepotřebují prezentovat nějaké ucelené projekty, prezentují krásu hudby v její nejčistší podobě a při jejich koncertech jde asi opravdu více o hlasy a jejich takřka nadpozemský zvuk, texty zde nijak podstatné nejsou a asi nikomu moc nechybí, když se jejich překlady v programu neobjeví.
O přestávce jsem shodou okolností ve foyer potkal pana Miroslava Košlera, legendu českého sbormistrovství a ten mi k mému překvapení prozradil, že koncerty Chanticleer v Praze jsou od prvopočátku výsledkem jeho osobního pozvání. Tak tedy, klobouk dolů, pane profesore, doufám, že budete tyhle americké slavíky zvát k nám domů ještě hodně dlouho!


2014 --- 2013 --- 2012 --- 2011 --- 2010 --- 2009 --- 2008 --- 2007 a starší