VÝSTAVA V NÁRODNÍM DIVADLE
Od 25. října 2014 bude na 1. galerii historické budovy Národního divadla k vidění výstava fotografií, jež jsem pořídil k desátému výročí mimořádně úspěšné inscenace divadelní hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti v režii J. A. Pitínského, která se v Národním hraje už přes deset let.
|
|
|
|
|
Reference:
Nachtigall Artists Management – www.nachtigallartists.cz
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK - www.fok.cz
Česká filharmonie - www.ceskafilharmonie.cz
Nezávislý kontrolní úřad - www.nku.cz
Collegium Marianum - www.collegiummarianum.cz
Národní divadlo - www.narodni-divadlo.cz
|
|
K fotografování jsem se dostal asi podobně jako řada mých vrstevníků.
S prvními snímky jsem začal jako školák, když jsem k narozeninám dostal „dětskou“ dvouokou zrcadlovku značky Ljubitěl2 na svitkový negativní film s políčky formátu 6×6 cm. K mé domácí výbavě brzy patřila černá plastová vývojnice, papírové sáčky se směsí na vývojku, a když nebylo na ustalovač, musel k dokončení chemické reakce na celuloidovém pásu občas stačit rozředěný domácí ocet. Neobyčejnou obratnost jsem získal zejména ve šroubování žárovky v naší koupelně. Vypínače jsme měli v předsíni, takže riziko osvícení negativu právě potmě zasouvaného do spirály vývojnice bylo nutno eliminovat pootočením závitu žárovky. Černobílé pozitivy jsem vyráběl ve školní fotolaboratoři, nad třemi světle hnědými umělohmotnými tácky (vodě z kohoutku v tom prostředním se odborně říkalo přerušovač…) jsem za červeného šerosvitu trávil u obřího zvětšováku značky Meopta nekonečné hodiny po několik let.
V roce 1987 jsem si obstaral svůj první automat – kompakt s autofokusem a pevnou čočkou Kodak 35 AF-1, s ním jsem začal tu a tam fotit i na barevný kinofilm. Ty u nás dostupnější byly značky ORWO, jejich barvy měly ke skutečnosti ovšem poněkud daleko (kdoví, kde soudruzi z NDR tehdy udělali chybu...). Od pevné čočky jsem se později posunul k aparátu, jehož objektiv dokázal zoomovat. Mým dalším kamarádem se stal kompaktní analogový Pentax Espio 160 s proměnnou ohniskovou vzdáleností 38-160 mm. S nástupem digitálních přístrojů se potom v mých rukou v roce 2004 objevil ultrazoom Lumix FZ-10.
Vývoj šel dál stále rychleji, únoru 2008 jsem se seznámil se svou vůbec první zrcadlovkou, jíž byl Nikon D80 se dvěma stabilizovanými objektivy 18-200 mm/f3.5-5.6 a 70-300 mm f/4.5-5.6, k nimž postupem času přibyla další skla, pevná „portrétní“ padesátka AF-S Nikkor 50mm f/1.4G, světelné zoomy Sigma 17-50mm f/2.8 a 70-200mm f/2.8.
Nikonu od té doby zůstávám věrný, po D80 následoval Nikon D7000, ale už po několika měsících jsem zjistil, že mým nárokům formát DX nepostačuje. Brzy nato jsem už nosil na rameni nebo na zádech jen svůj první fullframe – D800 a mým momentálním digitálním souputníkem je model D810. Těla s plnoformátovým čipem si vyžádala také zásadní obměnu optického vybavení, k pevné padesátce přibyly dva světelné zoomy Nikkor AF-S 24-70mm f/2.8G ED a AF-S 70-200mm f/2.8G ED VR II, mým zatím posledním přírůstkem do optické stáje je širokoúhlý zoom Nikkor AF-S 16-35mm f/4 G ED VR.
Upgrade vybavení je ovšem nikdy nekončící proces…
|
|
Od někdejšího zájmového focení pro vlastní radost a pro kamarády jsem postupně přešel k focení v prostředí, které je mi nejbližší – koncerty klasické hudby. Od různých kostelních prostorů a malých či středně velkých sálů (Týnská škola, barokní refektář v Jilské, kostel sv. Martina, Míčovna Pražského hradu, kostel sv. Šimona a Judy) jsem se stále častěji s aparátem přesouval do sálů velikých (Dvořákova síň Rudolfina, Smetanova síň Obecního domu, Velký sál Žofína) i do plenéru, pravidelně pořizuji obrazové reportáže z koncertů operních hvězd v Praze, z abonentních koncertů Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK i z akcí pro různé další pořadatele. Příležitostně fotím na konferencích a společenských akcích, a také v divadle.
Co nejdříve na této stránce spustím úplně novou fotogalerii.
|
|
