|
ÚPLNĚ SPOKOJENÁ MAGDALENA KOŽENÁ
kompletní rozhovor
zkrácená verze vyšla v Týdeníku Rozhlas č. 25, 9.6.2009
|
Začátkem května 2009 jsem při diskusi o festivalu Concentus Moraviae a také o možné budoucí tváři webových stránek Magdaleny Kožené dostal zajímavou nabídku - udělat s Magdalenou titulní rozhovor pro Týdeník Rozhlas.
V červnovém termínovém kalendáři naší přední mezzosopranistky bylo několik vystoupení na domácích scénách s novým projektem, který mnohé sliboval, a na stejné období bylo naplánováno uvedení zcela nové, vivaldiovské nahrávky. Důvodů pro rozhovor bylo víc, otázek jsem měl připravených opravdu hodně, na všechny se samozřejmě nemohlo dostat, ani kdyby náš dialog probíhal celý den...
V první chvíli to vypadalo, že se celá tato zpověď odehraje během telefonátu přes Atlantik, protože v prvních květnových dnech byla Magdalena na turné po Americe. Dříve, než došlo k dohodě o termínu, se ale vrátila do Berlína (a v plánu byl pro změnu výlet automobilem do německé metropole) a vzápětí odletěla připravovat nový program do jižní Francie.
Takže nakonec celý pětačtyřicetiminutový rozhovor proběhl v dopoledních hodinách 21. května na telefonní lince mezi Prahou a Provence.
Časopis následně upřesnil požadovaný rozsah, což bohužel znamenalo, že jsem byl nucen celý rozhovor zkrátit na polovinu.
Naštěstí existuje Internet se svými nekonečnými možnostmi, a proto mohu kompletní verzi uveřejnit alespoň zde.
Části rozhovoru, které se nevešly do časopisu, jsou zvýrazněny růžově.
|
Nejúspěšnější česká operní pěvkyně současnosti Magdalena Kožená prožívá mimořádně plodné období. Vybudovala si pevné rodinné zázemí v Berlíně, kde se s láskou věnuje svým dvěma malým synům. Stíhá přitom každoročně nastudovat dvě operní role, úspěšně koncertuje po celém světě a chystá nové nahrávky, jejichž dramaturgii sama a ráda detailně promýšlí.
Po návratu z třítýdenního turné po Americe se v polovině května vydala do jižní Francie za svými dalšími plány.
Následující rozhovor vznikl během jedné z přestávek při přípravě nového programu.
|
V posledních letech vystupujete v České republice k radosti vašich domácích příznivců častěji než dříve. V nejbližší době představíte svým posluchačům zcela nový projekt, který vznikl speciálně pro festival Concentus Moraviae.
Co o něm prozradíte?
Věřím, že návštěvníkům festivalu přichystáme zajímavé překvapení.
Ve spolupráci s ansámblem Private Musicke uvedeme koncert sestavený z děl méně známých skladatelů italského raného baroka pod názvem „Lettere amorose“. Titul jsme si původně vypůjčili z jedné slavné skladby Claudia Monteverdiho, která ale nakonec v programu nezůstala. Přesto se mi zdálo zajímavé to, že se nepřidržíme zavedeného klišé, kdy se program pojmenovává podle jedné jeho skladby. Proto Lettere amorose v titulu projektu zůstaly, i když ještě není jisté, jestli bude stejně pojmenována i budoucí nahrávka.
Všechno jsou to písně o lásce, proto „Milostné dopisy“.
Někteří autoři jsou pro mě skutečně obrovským objevem, například Tarquinio Merula a jeho úžasná ukolébavka, která patří k nejlepším kouskům celého programu. Dále v něm zazní skladby Sigismonda D‘India, Johannese Hieronyma Kapsbergera nebo Giulia Cacciniho, což jsou jména již o něco známější.
Jak jste objevila soubor Private Musicke?
Hledala jsem pro nový projekt vhodný ansámbl a jejich nahrávky mě velmi oslovily. Mají hodně společného s jazzem, zdají se mi opravdu originální a živé.
Umělecký vedoucí souboru Pierre Pitzl staví na různých improvizacích a pracuje na tom, aby jejich hudba byla vyloženě nestrojená, aby vznikala spontánně v konkrétním okamžiku a aby byla pokaždé trošku jiná.
Private Musicke nevystupují příliš často, jeho členové se spíše scházejí na jednotlivé výjimečné projekty. Většina z nich buď učí nebo působí v jiných souborech, například kontrabasista hraje jazz v New Yorku, takže typ hudby pro náš společný projekt je vlastně jeho koníčkem.
V připravovaném programu tedy dostane prostor improvizace.
Čím je pro vás zajímavá ona atmosféra, kdy se umělci na pódiu vzájemně inspirují, a do jaké míry je to pro hudební styl nového projektu přirozené?
Barokní hudba byla takto koncipována.
Tenkrát na ní lidé nechodili do koncertních sálů, hrála se třeba na ulicích nebo při různých recepcích. Hudebníci zpívali z listu, takže nešlo o to něco nacvičit a pak to předvádět na koncertních pódiích. Šlo o radost z toho, že člověk vezme noty a dokáže z listu zahrát a zazpívat, dokáže v pravou chvíli improvizovat, používat různé hudební ozdoby. Skladatelé počítali s tím, že interpret bude jejich dílo dále dotvářet, například přidá svoji vlastní instrumentaci. Když se sešly dvě loutny, tak se hrálo se dvěma loutnami, když bylo k dispozici více nástrojů, tak jeden z hudebníků připsal třeba ritornel. Hudba tak vždycky zůstávala neuvěřitelně živá.
Pokud si poslechnete tutéž skladbu od různých interpretů, tak ji často téměř nepoznáte. Bývá úplně jiná, má mnoho tváří. Každý soubor ji může pojmout po svém a to je pro mě ohromně uspokojující.
Lettere amorose zazní 9. června v krásném prostředí zámku v Náměšti nad Oslavou.
Uvedete je také jinde?
Součástí našeho červnového turné budou ještě koncerty na Janáčkově máji v Ostravě, na Smetanově Litomyšli a také v německém Rödinghausenu, na festivalu, který spojuje hudbu s literaturou, což projektu dodá ještě další zajímavý rozměr.
O měsíc později představíme Lettere amorose na festivalu v Aix-en-Provence a v září v Luzernu.
V říjnu se bude celý program natáčet a až nahrávka vyjde, což potrvá asi rok, bude následovat další turné k její propagaci.
Letošní festival v Luzernu vás ve svém programu uvádí s přídomkem Artiste étoile, tedy umělec-hvězda.
Co si mohou vaši posluchači pod takovým označením představit?
Tento titul se uděluje každý rok dvěma umělcům, kterým je potom umožněno, aby předvedli širší záběr svého umění a nabídli publiku v jednom místě více programů.
Je to velká pocta, které se letos dostalo klavíristovi Jefimu Bronfmanovi a mně.
Jedním z mých čtyř koncertů v Luzernu budou právě Lettere amorose, ale zazpívám tam třeba také Mahlera.
Vraťme se ještě ke Concentu Moraviae, festivalu, který se svým významem již dávno dostal nad rámec regionální hudební události.
Vy sama na něm nebudete vystupovat poprvé.
Co je pro vás přitažlivé na takové akci, která přináší špičkové hudební projekty do menších měst?
Festival tím dělá velmi záslužnou činnost.
Špičkové koncerty se často kumulují v metropolích a ne každý člověk má možnost za nimi cestovat. Přitom milovníci této hudby žijí i v jiných, menších místech.
Kromě možnosti přiblížit hudbu lidem, kteří cestovat nemohou nebo nechtějí, jsou na tomto festivalu vedle jeho mimořádně nápadité dramaturgie přitažlivé také úžasné prostory, které zúčastněná města skýtají pro komorní nebo barokní hudbu. Ty sály mají kouzlo, které koncertní síně ve velkých městech často nemívají.
Představení na nějakém krásném zámku nebo v kostele vyvolávají novou, zajímavou atmosféru, v níž umělec získává další inspiraci pro svoji práci.
Takže se do Náměšti určitě těšíte?
Samozřejmě!
Existují rozmanité hudební přehlídky a různě zaměřené hudební festivaly.
Je vám osobně bližší akce, která drží pohromadě promyšleným dramaturgickým plánem, anebo spíše festival jako přehlídka hvězdných sólistů či orchestrů?
Já myslím, že zajímavější je vždycky akce, která má nějaký nápad.
Concentus není první nebo jediný festival, který se snaží každý rok vymyslet zajímavé téma. Myslím, že by to tak mělo být všude, a že už se dnes všude nějaká idea očekává.
Festivalu, který není středoproudový, zajímavé téma určitě pomůže, pozdvihne jej a dá mu větší kouzlo a glanc.
Vaši příznivci v těchto dnech netrpělivě očekávají nové, vivaldiovské album.
Kdy se objeví v obchodech a co na něm bude?
Nahrávka s Venice Baroque Orchestra a dirigentem Andreou Marconem, s nimiž jsem spolupracovala už při nedávné händelovské nahrávce pro Deutsche Grammophon, bude na evropském trhu, včetně České republiky, v prodeji od 2. června. Americké vydání bude následovat o něco později, protože v USA desky vycházejí až ve chvíli, kdy se tam umělec objeví na koncertech.
Až na jednu výjimku, kterou je ukázka z oratoria Juditha triumphans, jsou na albu operní árie. Ale i Armatae face je kus natolik dramatický, že se do řady všech těch ukázek z oper velmi hodí. Chtěla jsem ukázat různé charaktery Vivaldiho operních postav, proto jsem volila party sopránové i altové a snažila jsem se o co nejrozmanitější výběr.
Vivaldi je hodně známý pyrotechnickými, těžkými, koloraturními áriemi. Tento styl jsem nemohla opomenout ani já, protože to prostě k Vivaldimu patří, ale chtěla jsem představit barevnější škálu autorovy tvorby. Osobně mi je bližší jeho niterná hudba se spíše jednodušší melodickou linkou, než předvádění hlasové techniky a vysokých not.
Vaším příspěvkem k letošnímu výročí Bohuslava Martinů bylo březnové koncertní provedení opery Julietta v Barbican Hall s orchestrem BBC pod vedením Jiřího Bělohlávka, které tam zaznamenalo fenomenální úspěch.
Jak na ten koncert vzpomínáte?
Já jsem se na něj především velice těšila.
Julietta je dílo, které znám už velmi dlouho, ale nikdy jsem si ani nepředstavovala, že bych je sama mohla zpívat. Když mě ale před časem Aleš Březina [ředitel Institutu Bohuslava Martinů, pozn. PD] ponoukl, abych se do partitury znovu podívala, tak jsem zjistila, že to vlastně zas tak vysoko není, a že bych to mohla zvládnout.
Londýnské provedení celé opery naživo bylo trošku jiné než loňské pražské koncerty fragmentů z Julietty s Českou filharmonií pod vedením Charlese Mackerrase. Dělalo se to napůl scénicky. Všichni sice zpívali z not, ale zpěváci měli na sobě kostýmy a scéna byla nasvícena, takže představení nemělo úplně koncertní charakter.
Opravdu ráda vzpomínám na přijetí publika. Barbican byla vyprodaná, což není samozřejmá věc u díla, které skoro nikdo nezná.
Martinů je na rozdíl od Janáčka ve světě pořád ještě nedoceněn, i mnoho muzikantů se na něj dívá skepticky. Proto jsem měla ještě větší radost z toho, že mnoho lidí si po úspěchu, který Julietta právem sklidila, na hudbu Bohuslava Martinů poopravilo názor.
Nemohu v tuto chvíli prozradit jména, ale jistý velmi významný dirigent se o londýnském představení dozvěděl a už si objednal nahrávku. Plánují se nové projekty na významných pódiích, kde by se tato opera, i když třeba jen v té fragmentové podobě, koncertně prováděla.
Do svého rodného Brna se pravidelně vracíte nejen s uměleckými programy.
Je o vás známo, že nadšeně podporujete projekt Janáčkova kulturního centra, jehož důležitou součástí by měl být i nový koncertní sál se špičkovými parametry.
Co říkáte současné situaci kolem plánované výstavby, kdy se stále poněkud přešlapuje na místě?
Chápu, že je velmi těžké takovou stavbu prosadit, není to samozřejmě levná záležitost.
Myslím si ale, že někteří lidé jsou velmi krátkozrací, člověk často nedokáže domyslet, jak pozitivní dosah pro město by tento projekt mohl mít.
Vždycky, když jedu zpívat někam, kde to neznám, ptám se, jaký je tam sál. Protože ve špatné akustice ztrácíte nejméně padesát procent zážitku nejenom jako interpret, kterému se špatně účinkuje, ale i jako posluchač.
Jsou příklady ve městech podstatně méně zajímavějších než je Brno. Uvedu třeba britský Birmingham, o němž, pokud mohu být upřímná, si myslím, že patří mezi pět nejškaredějších měst v Evropě, kam opravdu není za čím jet. Ale tím, že se tam vystavěl sál, který má fantastickou akustiku, a že tam tím pádem působí orchestr, který si vybudoval jméno nejenom v Británii, celé město ohromně získalo na přitažlivosti.
Takže ano, jsem velkým podporovatelem této myšlenky a byla bych ráda, kdyby si více lidí uvědomilo, že mít nový koncertní sál není zbytečný přepych, ale spíše obrovská příležitost, jak Brno zviditelnit ve světě.
V poslední době se v tisku objevily informace o tom, že představitelé města Brna se chtějí ucházet o titul Evropské hlavní město kultury pro rok 2015.
Myslíte si, že je to projekt, který by městu prospěl, že by jej Brňané měli vzít za svůj a využít možnost se takto prezentovat?
Samozřejmě.
Brno je ve světě slavné hlavně díky Leoši Janáčkovi, takže má „hudební“ zvuk.
Myslím, že je dobré využít jakoukoliv možnost, kdy se město, které má obrovskou historickou tradici, může více zviditelnit.
Určitě to stojí za to, pokud bych tomu sama mohla napomoci, tak to udělám ráda.
Co říkáte tomu, že tam dnes jezdí výpravy, které chtějí vidět dům, ve kterém jste vyrůstala?
Tak tohle jsem ještě neslyšela...to se dozvídám poprvé.
Každý měsíc přijede do Brna pár stovek lidí, kteří obdivují Besední dům, konzervatoř a potom odjedou také do Maloměřic a jsou hrozně spokojeni, že viděli, kde jste bydlela, zpívala v Kantiléně a podobně...
Co k tomu říct... Snad jen, že kdo nemá rád komíny, tak tam snad ani nemůže jet...
Já opravdu nevím, jestli bych dobrovolně jezdila do Maloměřic dívat se na jakýkoliv dům...
|
|
Znáte nesčetné sály a divadelní domy z jejich pódií.
Máte při své profesionální kariéře možnost věnovat se kultuře i z pozice diváka nebo posluchače?
Dostanete se někdy třeba na symfonický koncert, který diriguje někdo jiný než váš manžel Simon Rattle?
Snažím se, i když v současné době jsem vděčná za každý večer, kdy můžu být s dětmi, takže si myslím, že v nejbližším roce nebo dvou toho nebude nijak mnoho.
Objeví-li se program, který si nemohu nechat ujít, tak samozřejmě jdu.
Takže si nenecháte ujít Fredericu von Stade, která bude na podzim koncertovat v Evropě?
Budu-li mít štěstí a ona vystoupí ve městě, kde právě budu i já, tak určitě. To si ujít nenechám.
A co výstavy, film, tanec, literatura – zbývá vůbec na něco takového umělci na vrcholu kariéry čas?
Někdy ano. Například ve Filadelfii jsem nedávno byla na krásné výstavě obrazů Paula Cézanna. Vedle Cézannova díla tam vystavovali i tvorbu malířů, které on sám ovlivnil. Bylo to velice zajímavým způsobem propojené s moderním uměním.
Když se dozvím o něčem opravdu zajímavém v místě, kde zrovna jsem, a já si mohu chviličku utrhnout, tak samozřejmě ráda něco podobného zhlédnu.
Určitě i pro vás platí, že nejen kulturou živ je člověk.
Máte někdy potřebu se ve volných chvílích od kultury odpoutat úplně jinými aktivitami?
Já mám strašně ráda přírodu. Pro mě je největší relaxací a uklidněním jakákoliv procházka do lesa.
Teď je těch možností ale velmi málo, protože když je čas, tak se jde většinou na kolotoče nebo na něco podobného, co zajímá hlavně děti, ne mě.
Dá se tedy říct, že právě procházka v lese vám vrací zpátky energii, kterou vydáváte?
Ano, příroda mě opravdu hodně nabíjí, ten její klid...
Vaši čeští fanoušci si na webových stránkách kozena.cz mohou přečíst několik fejetonů, které jste před lety napsala jako zážitky z cest pro Týdeník Rozhlas.
V několika odstavcích vyjadřujete své pocity z toho, co vidíte kolem sebe, a tím trochu prozrazujete i něco víc o sobě.
Nemáte chuť v takovém „poodhalování“ zase po čase pokračovat?
Své fejetony jsem tehdy milovala i nenáviděla zároveň, protože jsem je vždycky musela dodat v určeném termínu. Večer před odevzdáním jsem potom šílela z toho, že ještě nemám nic hotového. A protože nejsem žádný profesionální spisovatel ani novinář, tak mi to zabralo dost času.
Psaní fejetonů mě sice ohromně bavilo, ale o nějakém pokračování nyní neuvažuji. Až odrostou děti a bude víc prostoru, tak se k tomu třeba ráda vrátím. V nejbližších deseti letech ode mně ale rozhodně nic takového nečekejte...
Po hudební stránce se ale od vás v nejbližších deseti letech rozhodně dá očekávat mnohé.
Novou vivaldiovskou nahrávku například představíte v listopadu živě na koncertech.
Kde všude?
Bude to celé turné, celkem osm vystoupení, jehož součástí bude samozřejmě také pražský koncert 1. listopadu v Rudolfinu. Potom pojedeme na tři koncerty do Španělska a následovat bude i Paříž, Amsterdam, Mnichov a Vídeň.
V Praze se objevíte v krátké době ještě jednou, těsně před Vánocemi v Národním divadle s dirigentem Kasparem Zehnderem a Pražskou komorní filharmonií…
Ano, půjde o program nahrazující původně plánovaný společný projekt pro letní festival v Aix-en-Provence a pražské Národní divadlo, který byl bohužel z finančních důvodů zrušen.
Na dvou koncertech budu zpívat šest částí z Mahlerova cyklu Chlapcův kouzelný roh. A protože Národní divadlo si přálo, aby koncert měl také operní ráz, tak do druhé půlky jsme zvolili operní repertoár. Zazní dvě árie z Carmen, kterou chystám pro rok 2012, a věřím, že neméně zajímavé budou i árie z Berliozova Prokletí Faustova.
V příští sezóně budete v berlínské Státní opeře Pod Lipami účinkovat v Chabrierově L’Etoile. To je docela neznámá věc, se kterou se návštěvníci oper často nesetkávají.
Jak jste se dostala k takovémuto repertoáru?
Mě vždycky zajímali autoři francouzského lehčího operního žánru, třeba Offenbach nebo Chabrier. Najdou se u nich fantastické a přitom ne příliš známé kusy.
L’Étoile konkrétně vymyslel můj muž, který tuto operu také moc chtěl dirigovat.
Je to málo známé dílo, i když docela nedávno se dělala jeho nová produkce v Paříži, a ta měla obrovský úspěch.
Méně známý kus se sice možná špatně prodává v momentu, kdy se objeví v programu, ale když potom na něj lidi přijdou a zjistí, že jde o zapomenutý skvost, může se z něj nakonec stát další zajímavý objev.
Loni jste nahrála Vivaldiho, projekt Lettere amorose se bude natáčet letos.
Jaké jsou vaše další nahrávací plány nebo sny?
Ach! Jedna věc jsou sny a druhá věc je realita…
O dalším projektu přemýšlíme, ale zatím jsme nedošli ke konkrétním programům a termínům.
Velice ráda bych nahrála například Rameaua, kterého mám moc ráda a který mi připadá velmi zajímavý.
Také jsem se trochu připravovala na Mahlera, ale to by byl projekt finančně značně náročný, protože mahlerovský orchestr má vždycky veliké obsazení. V dnešní době se takové snímky už skoro nedělají, pokud nejsou pořízeny přímo během koncertu.
Uvažuje se i o možnosti živé nahrávky ze společného recitálu s některým z koncertních klavíristů, jako jsou Mitsuko Uchida, Yefim Bronfman nebo Andras Schiff, s nimiž vystoupím v nejbližší době.
Všichni ale víme, že nahrávací společnosti zanikají, a jak dlouho budou existovat v té formě, v které jich ještě pár přežívá, to nevím.
Musím říct, že nejsem v tomto smyslu nijak přehnaně optimistická.
Vždycky ale bude potřeba najít nějakou formu, jak dostat hudbu k posluchačům.
Samozřejmě. Ale v dnešní době už jsou i zcela jiné možnosti, třeba internetová televize. Tam se vysílají přímé přenosy z koncertů, člověk si jen pustí televizi a může se dívat doma.
Je to úplně nové médium, které má zkrátka větší budoucnost než klasické cédéčko.
V posledních dvou letech získává značnou popularitu projekt METinHD, neboli přímý přenos operních představení v digitální kvalitě z Metropolitní opery v New Yorku do kin po celém světě. V Česku přibývají stále nová místa, která se projektu účastní, a například dvě pražská kina měla týden po zahájení předprodeje na příští sezónu přenosů téměř vyprodáno.
Co tomu říkáte?
Já myslím, že je to naprosto fantastický nápad.
Sama jsem byla překvapena, když jsem v Berlíně viděla obrovské plakáty s obličeji operních pěvců, které znám, vedle Brada Pitta... To mě vyloženě potěšilo.
Je skvělé, že ty přenosy mají úspěch a že lidé na operu do kina chodí. Jsem přesvědčená o tom, že i jiné operní domy se k něčemu podobnému nějakým způsobem dopracují.
Doba jde zkrátka dopředu a my musíme jít s ní.
Absolvujete velký počet vystoupení na pódiích, takže jistě máte poměrně rozsáhlou koncertní garderobu. V jaké frekvenci takové oblečení střídáte? Musíte si vést nějakou evidenci o tom, kde a kdy jste v čem vystupovala, abyste se tam nevrátila ve stejných šatech?
Asi si to mnozí zapisují. Já ne, takže se může stát, že udělám občas nějakou chybu a objevím se na jednom místě ve stejném oblečení.
Ne každý má takové štěstí, že potká Danielu Flejšarovou, od které mám těch kousků opravdu mnoho a která dělá šaty přímo pro mě. Spousta mých kolegyň s volbou garderoby bojuje, protože šaty z běžného obchodu nebývají pro vystoupení na pódiu dostatečně vhodné a na skutečnou kvalitu často běžný honorář nestačí. Takže potom těch šatů zas tolik nemají.
Já jsem v tomto směru asi trošičku výjimka, mám to štěstí, že Daniela pro mě šije. Šaty od ní nestojí tolik, jako kdybych si je koupila od Chanela nebo od nějakého jiného výrobce světového jména.
Co se potom děje s těmi „vysloužilými“ kousky?
Ty jsou všechny v mé skříni, jiné použití zatím nenašly. I když ty šaty už nenosím, tak bych měla problém se od nich odloučit. Zatím si je skladuji jako muzejní exponáty.
Daniela by moc ráda, až se dořeší věci kolem sponzora a financí, vydala knihu o šatech, které pro mě udělala. Je jich už takové množství, že by bylo škoda, aby tato kolekce nebyla někde zdokumentována.
Také proto bych své šaty, alespoň do té doby, než se její projekt uskuteční, pryč nedala.
Už jste mluvila o tom, že není jednoduché se starat o dva syny. Ale nechtěli by oni sami ještě sestřičku?
Myslím, že oni rozhodně ne. Když jsem se svého staršího syna, než se narodil ten druhý, ptala, jestli by chtěl radši bratříčka nebo sestřičku, tak on se tak na mně podíval a řekl: „Víš, já bych nejradši londýnský taxík!“.
Takže to u nich nehrozí a já si myslím, že vůbec není důležité, co by v tomto směru chtěli oni dva…
A ještě otázka na závěr:
Pokud pomineme hudbu a kulturu obecně, na co se právě teď ze všeho nejvíc těšíte?
Na co se teď ze všeho nejvíc těším...
Já jsem právě v Provence, kde se připravuji na nový projekt pro Concentus Moraviae, a připadne mi to tady naprosto ideální, protože jsem v přírodě, dělám si svoji práci, večer mohu sedět na teplé terase a nějak mi vůbec nic nechybí.
Teď jsem úplně spokojená.
Já vám přeji, aby vám taková spokojenost vydržela co nejdéle, a moc vám děkuji za rozhovor.
Petr Dyrc, Praha-Provence, 21.5.2009
|
|
