dyrc.cz - pdSign

dyrc.cz

TIBURTINA A KOUZLO APOKALYPSY

TIBURTINA A KOUZLO APOKALYPSY rozhovor s barborou Sojkovou rozhovor vyšel na webovém portálu OperaPlus 22. března 2014
S Bárou Sojkovou se známe docela dlouhá léta, faktem je, že ve zpěvu a hudební branži obecně to dotáhla mnohem dál než kdokoliv z mého okolí. V zájmu zachování určitého žurnalistického odstupu jsem pro tištěnou verzi rozhovoru zvolil vykání, i když jsme si spolu opravdu NIKDY nevykali .-)

Pokud se v těchto týdnech potkáte s uměleckou vedoucí souboru Tiburtina Ensemble, není možné se jí nezeptat na nahrávku, o níž se nyní hodně mluví. Nové CD s názvem Apokalypsis se totiž dostalo až do nejužší nominace na žánrovou cenu Anděl 2014. Tiburtina má za sebou pět let systematické práce, během nichž uvedla více než deset vlastních originálních projektů a také vydala své první CD (Flos inter spinas – Kvítí mezi trny). Širší posluchačská obec se o souboru přesto dozvídá až nyní, díky poněkud netradičnímu spojení ženského chorálu v podání Tiburtiny a jazzové improvizace tria Davida Dorůžky. Při našem rozhovoru ale nebyla řeč jen o Tiburtině a Apokalypse.
Báro, kdy jste si naposledy nechala věštit? Věštit? To snad nikdy…i když, vlastně jednou ano. Chodila jsem ještě na gymnázium, takže to muselo být téměř před patnácti lety. Tehdy jsem neodolala výzvě v zábavné relaci na jednom soukromém rádiu a zavolala do vysílání. Řekli mi, že budu slavná a úspěšná, dost mě to pobavilo. Čekám, kdy to opravdu přijde! (smích) V první otázce samozřejmě narážím na souvislost s římskou věštkyní, podle které se jmenuje váš soubor. Jak ten název vznikl? Když jsme přemýšlely o tom, jak se náš soubor bude jmenovat, četla jsem právě román Neboť jsem nemocná láskou o Hildegardě z Bingenu od německé spisovatelky Barbary Beuysové. Hildegarda byla fascinující osobnost, která se ve svém díle často odvolávala na jakousi Sibyllu Tiburtinu, jednu z antických věštkyň. Její proroctví byla ve středověku velmi aktuální a Hildegarda se s nimi ztotožňovala. Při debatě nad novým názvem souboru jsme prošly jmenný rejstřík na konci knihy a při pohledu na jméno Tiburtina nás hned napadlo, že to je docela pěkné, takové řízné jméno pro vokální ansámbl. A protože mystický rozměr jména v podobě jeho nositelky nás v rozhodování ještě podpořil, shodly jsme se na něm hned a název byl na světě. Není škoda, že se jakási mediální hráz kolem vás více prolomila až netradičním programem na pomezí žánrů, který chorál obohacuje o jazzovou improvizaci? Není to tak, že by se o nás předtím vůbec nevědělo, ale je pravda, že nás znal možná jen omezený okruh lidí. Máme své posluchače v Belgii a v Holandsku, kam jezdíme hodně koncertovat. Zvýšený mediální zájem se pochopitelně objevil tehdy, když došlo ke spojení Tiburtiny se slavným jménem. David Dorůžka je ale nejen známá osobnost, ale zároveň i vynikající muzikant – výrazná osobnost současného jazzu – a především skvělý člověk. Možná je ale prostě ten projekt natolik zajímavý, že opravdu oslovil větší okruh lidí, než u kterého bych to předpokládala. Což rozhodně není na škodu! Spojení jazzu, který bývá z větší části na improvizaci založen, a chorálu, v němž, jak předpokládám, se moc improvizovat nedá, je rozhodně zajímavé… U chorálu samozřejmě ctíme zápis, ale podle nálady a charakteru skladby můžeme improvizovat s tempem. Přestože se řídím sanktgallenskou notací, která délky jednotlivých not dost přísně určuje, nedržím se jí za každou cenu. Pokud mi něco hudebně nesedí, nechám se vést vlastním hudebním cítěním. Můžeme improvizovat i s barvami hlasů nebo s proměnami v obsazení. To, co instrumentalisté do našeho společného projektu přinášejí, lze asi těžko označit za jazz, spíše snad za detailně promyšlenou soudobou hudbu, prokomponovanou ne ve smyslu zápisu, ale v tom, že jejich improvizace mají svůj řád. Byla jsem překvapená, když muzikanti při poslechu natočeného materiálu tvrdili, že na některých místech je „málo motivické práce“! Teprve tehdy jsem pochopila, jak mám zkreslené představy o tom, v čem jejich práce spočívá. O své improvizaci a o její podobě mají dopředu zcela jasnou představu. Vyplývá jejich improvizace vždycky z daného chorálního tématu? Jen minimálně. Pokud si dobře vzpomínám, David použil jako základ pro jednu z kratších improvizací hlavní motiv ze sekvence Dies irae . Ale v zásadě není jejich hudební vklad uchopením a rozvinutím chorálního motivu. Improvizují spíš na určené biblické téma, na příběh Apokalypsy, tedy Zjevení svatého Jana, který jsme zvolili jako hlavní téma projektu. O tom, že na Zvíkově byla velká zima a že se zvukaři potýkali s výrazně rušivými projevy orkánu Xaver, se píše asi v každém článku, který jsem po vydání nového CD četl. Stane se, že člověk v takových chvílích více přemýšlí o samotném textu Janova biblického zjevení, o smyslu některých jeho částí? Ono to v dané situaci ani jinak nejde, bez toho by projekt nemohl vzniknout. Příběh Apokalypsy je sám o sobě neuvěřitelně silný a působení přírodních sil při natáčení jeho hloubku ještě umocnilo. Natáčení Apokalypsis rozhodně patří k mým nejsilnějším hudebním zážitkům vůbec. Na Zvíkově jsem chtěla točit už naši první desku, ale tehdy to nebylo možné. Tentokrát to vyšlo především zásluhou naší skvělé manažerky Kateřiny Máčel Děkanové, která vyjednala vše potřebné a dokázala přesvědčit i pana Kadlčáka - zvíkovského kastelána. Zvíkov má neuvěřitelně pozitivní energii a atmosféru, která byla ještě umocněna ve spojení s velkou zimou, prvním sněhem a silným větrem. Na jednu z večerních frekvencí natáčení jsme na hradě zůstali jen v malém obsazení, chtěli jsme točit sólové části. Když začaly do oken bouchat větve stromů, které hrad obklopují, přepadla mě menší panika z toho, že v takových podmínkách nemůžeme nic natočit a že je vše ztracené. Potom nám ale došlo, že tohle všechno se naopak může stát přirozenou součástí právě vznikající desky. I na finální nahrávce jsou občas slyšet silné, autentické poryvy větru, mám husí kůži, když to poslouchám. Na Zvíkově se nahrávalo 5. a 6. prosince 2013, tedy na Mikuláše. Vypadá to, že anděl a Mikuláš zůstali doma a venku se jen „čerti ženili“… Za anděly možná tehdy byly zpěvačky z Tiburtiny a Mikulášem by mohl být producent a režisér nahrávky Petr Ostrouchov. (smích) Spolupráce s ním byla rozhodně mimořádná. Petr byl ochoten udělat takřka nemožné pro to, aby z naší společné práce vznikla výjimečná deska. Dnes je možné si jednoduše obstarat hudbu v podobě mp3 na Internetu, proto ten, kdo si koupí cédéčko, musí získat něco navíc. Díky lidem z týmu Animal Music se povedl nádherný a zcela nekonvenční booklet, který, jak věřím, se také podílí na úspěchu nahrávky. Od prvního uvedení programu Apokalypsis k jeho nahrávce uplynuly více než tři roky. Je-li jeho důležitou součástí improvizace, pak jistě za tu dobu prošel dalším vývojem. Je tak nahrávka pouze záznamem jedné z mnoha variant toho, jak program dnes může vypadat? Přesně tak. Když si dnes poslechnu živou nahrávku z premiéry na festivalu Concentus Moraviae v Bystřici nad Pernštejnem, kterou v červnu 2010 pořídil Český rozhlas a která se dá dodnes najít na Internetu i s videem, rozdíl je veliký, a to nejen v jednotlivých improvizacích, ale i v samotném zvuku ansámblu. Budete teď s Apokalypsou častěji i na pódiu? Ano. I díky tomu, že se o nahrávce v souvislosti s nominací na žánrovou cenu Anděl začalo více hovořit, domlouvají se její další koncertní provedení pro české pořadatele, a to konečně i na jazzových akcích. Všechna dosavadní provedení se totiž odehrála převážně na festivalech staré či klasické hudby. V sezóně 2015/16 plánujeme projekt uvést také v belgických Bruggách. Apokalypsis patří, vedle Ego sum homo s hudbou Hildegardy z Bingenu, k mým nejoblíbenějším programům. Nejsou to pouze vedle sebe poskládaná jednotlivá pěkná hudební čísla, která mají společné jen období vzniku. Baví mě, když dramaturgická práce má hlavu a patu nejen po hudební stránce.. Jaký je to vůbec pocit, mít nominaci za nahrávku v kategorii Jazz & Blues? Nominace mě samozřejmě moc potěšila. Její zařazení do této kategorie je sice trochu paradoxní, ale podobné projekty v podstatě není kam jinam zařadit. V oboru, ve kterém se profiluje Tiburtina, a vlastně v celé staré či obecněji klasické hudbě, se dnes, po zrušení cen Harmonie, totiž žádné ceny za nahrávky neudělují. Znáte nahrávky zbývajících dvou nominovaných, Beaty Hlavenkové a Ondřeje Pivce? Obě je znám, musím říct, že zejména Beatina deska se mi moc líbí, a to, že nakonec Anděla vyhrála ona, je dobře. Když její hudbu poslouchám, mám pocit, jako kdybych se koupala v průzračné vodě horského potoka. A myslím, že ani v jejím případě se nedá hovořit o nějakém specifickém žánrovém zařazení. Ještě dva dny před vyhlašováním žánrových cen Anděl v pražském paláci Akropolis dokázala Tiburtina vyprodat koncert s projektem Diaphonia* v Kraakhuisu v belgickém Gentu…* Gentský koncert byl na letošní březen přeložen z loňského podzimu, kdy se také počítalo s nahrávkou Apokalypsis. Prvního října se mělo začít zkoušet, ale mně se v noci ozvalo slepé střevo a všechno mělo tak rychlý průběh, že jsem se místo ve zkušebně ocitla na operačním sále. Naše manažerka v krátké době zařídila všechny potřebné termínové přesuny, kromě koncertu v Gentu i vystoupení na festivalu Lípa musica a také natáčení desky s Davidem, Marcelem a Martinem na Zvíkově. Ženský chorální zpěv rozhodně nepatří k nějakému hudebnímu mainstreamu. Kde se tady vzal? Ženský chorál jako termín v zásadě neexistuje, gregoriánský chorál je jenom jeden. Zpíval se odjakživa v mužských i v ženských klášterech. Nejstarším klášterem v Čechách je ženský benediktinský klášter sv. Jiří na Pražském Hradě, který vznikl téměř o dvacet let dříve než mužský klášter břevnovský. Mezi chorálním repertoárem mužských a ženských řádů není zásadní rozdíl. Čím je gregoriánský chorál přitažlivý pro zpěváky a co může nabídnout posluchačům? Pro mě je zajímavý tím, že je v něm jakási ryzost, čistota. Zpívat chorál není tak jednoduché, jak to možná vypadá. Myslím, že by i „ostřílené“ zpěvačky z Tiburtiny potvrdily, že není snadné začít zpívat do ticha a vést jedinou vokální linku, v klidu a plynule. Žádný hudební nástroj vám nepomůže, nepodpoří v intonaci ani nezakryje žádné nedostatky. Při zpěvu gregoriánského chorálu zpěvák podstupuje dokonalou hlasovou hygienu, to je přece úžasné! Nepostradatelná je přitom rozhodně pěvecká technika i přirozená muzikalita. Pro mě je velmi důležitá i další věc, která se v souvislosti s chorálem často naprosto pomíjí - obsah jeho textů. Jde o zpívanou modlitbu, kterou by člověk měl prožít. Není důvod zpívat ji bez emocí, modlitba je emocí už ze své podstaty. Z mého pohledu nejde o monotónní zpěv, rovnováha hudby a textu je důležitá a věřím, že i pro posluchače přitažlivá. Naším cílem je zpívat každý text jinak, zhodnotit tak jeho specifický náboj, příběh. Třeba se mýlím, ale mám stále pocit, že mezi lidmi žije jakási scestná představa, že chorál je něco jako hudba pro meditaci. Meditovat u něj jistě lze, ale chorál by měl na pódiu nabízet různé barvy a emoce stejně jako každá jiná hudba. Jak věrně se vůbec dá dnes chorál interpretovat? Existuje spousta návodů, jak chorál zpívat, ale já si říkám, že my žijeme dnes, v této době, a máme posluchače, kteří mají nějakou hudební a zvukovou zkušenost. Tomu je třeba leccos přizpůsobit. Je důležité mít teoretický základ, ale paradoxně čím víc zkušeností a znalostí v našem oboru mám, tím víc samotnou interpretaci uvolňuji. Každý styl samozřejmě potřebuje svůj specifický přístup, není možné zpívat chorál jako operu. Ale pokud chcete středověkou hudbu dělat dobře, musíte mít kvalitní technickou průpravu. Při pohledu na kompozice Hildegardy z Bingenu uvidíte virtuózní árie, které mají rozsah i přes dvě oktávy, k jejich plnohodnotné interpretaci je třeba mít dobrou pěveckou techniku, jinak stoprocentně ublížíte sobě nebo přinejmenším posluchači. (smích) Je dnes možné konfrontovat vaše pojetí chorálu s tím řádovým? To se dost dobře srovnávat nedá, jde o dva odlišné světy. Pro řádové sestry či mnichy je zpěv velmi intimní věc, je to modlitba, kterou se obracejí k Bohu. Naše interpretace je určena k veřejné produkci na koncertních pódiích, proto tomu musíme spoustu věcí přizpůsobit a možná potom už nejsme tak „autentické“. U duchovenstva se často setkáváme s tím, že zpěv není jeho silnou stránkou. Řekla bych, že tradice výuky zpěvu a jeho „hýčkání“ v řeholních řádech už dnes není tak silná. >Důležitou součástí vaší práce je dramaturgie. Hudební věda, které se věnujete, je pro ni jistě vhodným teoretickým základem. Co stojí za vznikem nového programu? Hodně čtu historickou literaturu, mám ráda především dějiny 12. a 13. století. Občas mě v knize zaujme nějaké téma natolik, že začnu hlouběji pátrat po jeho případných hudebních souvislostech. Z knihoven a z knihkupectví si domů nanosím spousty knih, zaplnily už celou jednu ohromnou knihovnu – samozřejmě myslím ty zakoupené knihy! (smích) Prvotní inspirace se mi před očima začne proměňovat v jakýsi film. Nový program vidím nejdřív v obrazech, až je mi někdy líto, že z něj nebude divadlo. Myslím, že polovinou úspěchu každého programu je najít vhodný příběh. Čím dál tím častěji ale přichází prvotní popud od nějakého pořadatele. Třeba festival Oude Muziek v Utrechtu nás oslovil s tím, že chystá nový ročník, jehož téma zní: Habsburkové – Praha – Vídeň. Vazby Habsburků na České země ve středověku jsou spíše okrajové, srovnáme-li je se situací o několik století později. Vzpomněla jsem si však na osud Jitky Habsburské, manželky významného českého krále Václava II., a zvolila jsem její život po Václavově boku jako hlavní kostru celého programu. Nyní se snažím vybrat takový repertoár, který by některé části jejího příběhu mohl ilustrovat. Patří sem dvorská láska v tvorbě minnesängerů, která na dvoře Václava II. opravdu vzkvétala, nebo slavná korunovace královského páru na Letnice roku 1297 a náhlá smrt, která královnu dostihla jen několik dní nato.	Kde všude se získává vhodný hudební materiál? Bude to možná znít povrchně, ale s bádáním často začínám na Internetu. Máme to štěstí, že množství dochovaných pramenů je přístupných online. Je to ohromná pomoc, bez které by všechno bylo mnohem složitější. Nejčastěji totiž pracuji v noci a do archivu mě v tu dobu samozřejmě nikdo nepustí. Nejprve si vytipuji prameny, které s konkrétní dobou, místem nebo tématem nějak souvisejí. Když si při hledání materiálu nevystačím s Internetem, musím se za ním vydat sama. Pravidelně jezdím do Drážďan nebo do Mnichova, ale ať už jsem kdekoliv, snažím se i tam navštívit místní knihovnu. V případě hudebních edic jsem často nucena materiál přímo koupit, protože to, co je k dispozici v českých knihovnách, nestačí. Občas objevím skutečné lahůdky, které nechci nechat spát v rukopisech. Mám chuť je oživit, ale narazím na problém spočívající v tom, že se u nich zachoval jen text a ne hudba. V případě „habsburského programu“ bych ráda celý koncert otevřela žalozpěvem nad smrtí Václavova otce Přemysla Otakara II., který zemřel na Moravském poli v bitvě s otcem budoucí královny Rudolfem Habsburským. Dochoval se však jen text, mám tedy na výběr – buď jej podložím vhodnou dobovou hudbou, nebo ji budu muset sama složit. Byla by přece velká škoda, kdyby právě tento žalozpěv v programu chyběl! Jste vedoucí souboru, to vedle vytváření programů, vyhledávání materiálu, vedení zkoušek a psaní průvodního slova do programů určitě vyžaduje i cit pro jednání s lidmi… Někdy jsem možná i v roli krotitele vášní, ale myslím, že máme to štěstí, že se na všem dokážeme celkem bez problémů dohodnout. Nicméně tu musí být někdo, kdo má konečné slovo. Chorálem se teoreticky zabývám nejvíc, takže logicky většinu materiálu do souboru přinesu sama. Ale i jiné moje kolegyně občas přijdou s dobrým nápadem, v poslední době se například zamýšlíme nad propojením tradiční lidové hudby a hudby středověké. Na vašem webu se píše, že Tiburtina se „specializuje se na interpretaci gregoriánského chorálu, středověkého vícehlasu a soudobé hudby“. Jaké soudobé hudby? Máme za sebou několik projektů postavených na hudbě současných autorů. Předloni byla dokonce pro světovou premiéru Magnificat Slavomíra Hořínky Tiburtina příležitostně rozšířena i o mužské hlasy. Také jsme se podílely na uvedení několika skladeb Michala Rataje, které zůstávají v našem repertoáru pro případná budoucí provedení. Příprava projektů musí být náročná nejen časově, ale i finančně. Jak se dá soubor, jako je Tiburtina, ufinancovat? Oproti některým jiným souborům staré hudby, které v Čechách působí, jsme malý ansámbl, ale ani tak to není jednoduché. Lepší podmínky máme v zahraničí, zejména na západ od nás, možnosti jsou tam přece jen stále větší než doma. Naštěstí existuje instituce grantů, bez kterých by se kultura nedala provozovat. Je samozřejmě škoda, že u nás nefunguje mecenášství v rozsahu, jaký je běžný např. v USA i jinde. Sice u nás mecenáši jsou, ale převážně v jiných oblastech, třeba ve vědě. Bez kvalitní kultury však svět dlouho nevydrží. Mohla by to být velká výzva pro ty, kteří prostředky mají a chtěli by v tomto smyslu něco bohulibého podniknout. Máte za sebou více než deset původních projektů, chystají se nějaké nové? Začátkem letošního srpna premiérujeme na festivalu v Bruggách Machautovu Messe de Nostre Dame. Guillaume de Machaut historicky jako první polyfonně zpracoval kompletní cyklus mešního ordinária, na jeho provedení si festival pozval přímo nás, přestože se skladba běžně provádí v mužském obsazení. My ji budeme zpívat transponovanou o kvartu, ve spodním altu nás jako host podpoří Jan Mikušek. Koncert bude zajímavý i tím, že bude uveden ve spojení s dobovými písňovými formami, jako je lejch nebo cantio. Už teď jednáme o tom, že by se v dalších letech mohl reprízovat i u nás doma. Další nový program, o kterém jsme už mluvili, je inspirovaný příběhem české královny habsburského rodu. Má prozatímní název Královna smutku a připravujeme jej na konec srpna pro festival v Utrechtu. Jeho součástí budou i skladby s doprovodem románské harfy a v programu se objeví i další nástroje, fidula a středověká loutna. V příštím roce nás čeká velké turné, sedm koncertů v Belgii a v Holandsku s programem Ego sum homo, postaveném na díle Hildegardy z Bingenu. Pokud vše půjde dobře, uskuteční se i jeho nahrávka Tiburtina je výhradně ženský soubor, navíc dlouhodobě v téměř neměnném obsazení. Jak řešíte rodiny, těhotenství, malé děti a jak odháníte ponorky? Ponorka se nám naštěstí zatím vyhýbá. Těhotenství a mateřství je samozřejmě věc přirozená, někdo si v tomto období udělá roční přestávku, někdo se vrací už po jednom či dvou měsících po porodu. A pak řešíme totéž, co znají ve všech mladých rodinách, například hlídání dětí, ty ale často jezdí s námi. Je na hlasech zpěvaček znát, že prošly mateřstvím? Já bych řekla, že na hlasech ani ne, ale jako matky mi přijdou takové zorganizovanější, což je pochopitelné. Skloubit rodinu a práci se daří jen dobrou organizací času. Je mi to sympatické, protože mám ráda, když věci mají svůj řád. (smích) Mimochodem, mezi zpěvačkami staré hudby se často vyskytují spíš absolventky hudební vědy než sólového zpěvu. Je proto to nějaké vysvětlení? Nevím, jestli to je zas tak často, ale pár nás je, to je pravda. Pro zpěv chorálu je důležité přirozené a samostatné klenutí melodie založené na přirozené muzikalitě zpěváka, což je věc, která se při standardní školní výuce zpěvu příliš neakcentuje. Myslím ale, že pěvecké vzdělávání u nás se s časem přece jen mění k lepšímu. Stále sice přes různé zatím nedotažené pokusy neexistuje studijní obor univerzitního typu, kde by se dala vokální stará hudba studovat, ale jsou tu lidé na potřebné úrovni, u kterých se dá studovat soukromě. Tiburtina není zdaleka vaší jedinou hudební aktivitou. Už několik let vystupujete společně s Hanou Blažíkovou na koncertech, které odkrývají zase jinou tvář staré hudby, a samy se přitom ještě doprovázíte na harfy, psalterium a perkuse. Jak vzniklo toto spojení? Hana nejdřív hrála na harfu sama nebo společně s jinými hudebními partnery a ansámbly. Jednou mě přizvala k svému projektu jako zpěvačku. Byla jsem zvědavá, jaké to je mít takový nástroj v rukou – vždycky jsem totiž toužila hrát na velkou, romantickou harfu, ale všichni mi to rozmlouvali s tím, že se tak velký nástroj špatně stěhuje. Proto jsem si po koncertě Haninu gotickou harfu půjčila a zkusila na ni hrát. A ono to šlo. Tak jsem zdědila její starý nástroj. Následovalo pozvání koncertovat v Brně v rámci cyklu Hudební lahůdky s projektem italské hudby Per alegreçça. Hana dva měsíce před koncertem navrhla, abychom na harfu hrály obě. První „pořádnou“ gotickou harfu jsem si koupila předloni, pořídila jsem si také psalterium a teď právě obě čekáme na úplně nové harfy, kopie historických nástrojů od německého výrobce, které by měly dorazit během pár týdnů. A se svými novými harfami se také hned letos pustíte do studiové nahrávky… Je to tak, jde o Hanin projekt Cantigas de Santa Maria, natáčet se bude v květnu v Praze. Vydavatelem bude firma PHI, nahrávací společnost, kterou si založil Philippe Herreweghe původně pro nahrávky svého souboru Collegium Vocale Gent a která pro nahrávku dodá i hudebního režiséra a zvukaře, takže celá produkce bude belgická. Ještě s námi bude hrát Margit Übellacker na psalterium a dulcemelos a jazzman Martin Novák nás doprovodí na perkuse. Další program, ve kterém jste si nedávno zazpívala, se jmenuje Až do dna! To zní zajímavě… To jsou pijácké písně, velká legrace! Program vymyslela Monika Knoblochová, která mě a Tomáše Krále loni pozvala ke společné práci v rámci jejího vlastního koncertního cyklu Café créme v malostranském kostele sv. Vavřince. Jde o program sestavený z francouzských barokních písní, které se tematicky pojí k masopustu, jsou všechny zaměřené na víno, jídlo a pití a podobné radovánky. Monika je skvělá hudebnice a má výborné nápady, teď připravujeme purcellovský program pro příští rok, v němž si zazpívám s další Tiburtinou, Kamilou Mazalovou. A to jsme pořád ještě nemluvili o některých vašich dalších hudebních aktivitách… Pravidelně zpívám v Collegiu Vocale 1704 pod vedením Václava Lukse. Vaškovy projekty mně často přinášejí velkou radost, baví mě s ním hlavně Bachova hudba. Taky moc ráda vystupuji se souborem Collegium Marianum, jeho vedoucí Jana Semerádová je takový pozemský anděl, který dokáže vymyslet nádherné věci, například program se souborem Buchty a loutky – představení Cavalliho opery Calisto, jejíž další reprízy jsou už teď naplánovány na dlouho dopředu. S ansámblem Capella Mariana Vojtěcha Semeráda jsme se zas před pár dny vrátili z provedení nového, harantovského projektu na festivalu duchovního umění v Madridu a plánů máme víc. Nějaký čas spolupracuji také se souborem Collegium Vocale Gent. Před dvěma lety jsem přijela na jejich konkurs do Vídně, moje předzpívání se jim líbilo a vzešlo z něj pozvání na projekt. Myslela jsem si nejdřív, že by mě mohli pozvat třeba do komorního sboru na provedení Bachových kantát, ale místo toho jsem odjela půl roku po konkursu do Itálie, kde jsem s Philippem Herreweghem v pěti lidech zpívali pod hlavičkou Collegia Vocale Gent na koncertu Gesualdovy pětihlasé madrigaly, což je opravdu hodně těžké zpívání. Dopadlo to dobře, protože na příští rok už mám další pozvánku na sérii šesti koncertů se stejným repertoárem ve velkých evropských koncertních sálech a v létě bude následovat i studiová nahrávka. Pracovat s takovým dirigentem a muzikantem je pro mě velká motivace k tomu, abych na sobě dále pracovala. A potom je tu ještě moje srdeční záležitost, zpívání s orchestrem Berg, které se podaří jednou nebo dvakrát za rok. Dělali jsme společně projekt Dances Louise Andriessena, loni jsem se spolu s Jiřím Hájkem podílela na projektu skladatele Slávka Hořínky, který napsal skladbu pro soprán, baryton, dva herce a orchestr na text Písně písní. V Národním divadle se pravidelně objevuji při představení Radúze a Mahuleny a s varhanicí Evou Bublovou připravujeme na Zelený čtvrtek koncert pro Klub přátel Pražského jara na téma Starého zákona. V charakteristice Sibyly tiburské na vašem webu se říká, že: „…prorokyně mají schopnost dohlédnout až na konec věků, která je mužům, jakkoli učeným, odepřena…“ Co by asi dnešní Sibyla řekla o vaší nejbližší budoucnosti? Málo by toho asi nebylo, podívám-li se do diáře. Zřejmě by začala tím, že se v srpnu budu vdávat, a třeba by mi prorokovala, že mi manžel muzicírování zatrhne a já budu muset zůstat doma u plotny. (smích) To by se však mýlila, protože můj partner, ač není muzikant, mi je v mé profesi mnohem více než nezbytnou oporou.“ Co se týče další budoucnosti, tak kromě toho nejdůležitějšího, svatby, mě čeká celá řada koncertů s Tiburtinou. Doufám, že dodělám doktorát z hudební vědy na Karlově univerzitě a potom třeba přijde i nějaká rodina…“ Vedle Tiburtiny a vystupování s Hanou Blažíkovou se určitě nebudu chtít vzdát ani další spolupráce se soubory jako je Collegium 1704, Collegium Marianum nebo Berg, čekají mě další sólové projekty i zpívání s Philippem Herreweghem. Bohužel, nebo možná bohudík, přišel čas, kdy jsem si musela začít ze všech nabídek víc vybírat, protože zvládnout úplně všechno už není v lidských silách. Nechci, aby to znělo nafoukaně, často jsou to opravdu těžká rozhodnutí.“ V současnosti plánuji termíny už na rok 2016, takže moje nejbližší budoucnost se dá předpovědět docela snadno. Nebude ale jenom o hudbě, ráda bych vyrazila taky někam dál do ciziny, naposledy to byla Indonésie, tak teď třeba ještě více na východ... Petr Dyrc, Praha, 5. 3. 2014
Během rozhovoru mě Bára ubezpečovala, že zachová tradici a přijme příjmení svého manžela. Tak se nechme překvapit, jestli bude Tiburtinu od půlky srpna vést mladá žena jménem Barbora Kabátková .-)