Pokud je člověk v pohybu, stále něco nebo někoho míjí, přičemž většina z toho zůstává nepovšimnuta. Aparát na krku pak leckoho přiměje, aby si více všímal více toho, co míjí, protože by z toho možná leccos stálo za snímek, který nějaký okamžik zastaví a zaznamená.
Když míjíte místa, kde se zastavil čas, potkáte se s pomíjivostí. Máme v Praze jednu takovou katastrální zvláštnost, Malostranský hřbitov, který leží na Smíchově. Jde o místo polozapomenuté mezi dvěma dopravními tepnami, na němž zanedbaných hrobů s nečitelnými a poškozenými náhrobky najdete mnohem víc než těch aspoň trochu udržovaných, kam občas někdo aspoň přinese kytičku nebo věnec.
A tak na místě, kde se na jedné stále ještě čitelné skromné desce dočtete, že zde odpočívají manželé Duškovi z nedaleké Bertramky (znalci Mozartova života o nich vědí své),
vedle kovového kříže vytrženého z podstavce a ležícího na zemi
objevíte i anděla, který už dávno ztratil hlavu,
nebo kamenný kříž, jehož jedno rameno asi někomu hodně vadilo.
Míjíte zde mnohé mechem a břečťanem porostlé náhrobky a snad i při myšlence na neveselou současnost se vám do hlavy derou myšlenky o pomíjivosti našeho světa.
Než váš pohled utkví na dalším zničeném torze, jehož poselství snad bude platit i nadále, byť je vyvedeno v jazyce, jímž Pražané před dvěma sty lety mluvili jestli ne z většiny, tak rozhodně nepoměrně více než dnes: Náš Vykupitel žije.
