Po dvou teplých dnech už v Praze většina sněhu zmizela, ale ještě mi tu zůstalo pár povltavských obrázků z minulého týdne, kdy metropole ještě byla bílá.
Začínám dopravní značkou na pozadí, které ji doplňuje: Zákaz zastavení, tady to jde se všemi s kopce dolů.
Od Four Seasons vypadá zasněžená Malá Strana pod Strahovem zasmušile.
Uprostřed Karlova mostu ještě stále drží stopa, je proto opravdu lákavé vyjet si ze Starého Města na Malou Stranu na běžkách.
Na Kampě čeká houf sdílených kol na oblevu a na nové zákazníky.
Při cestě přes most k Národnímu divadlu zírám na uzavřené veřejné záchodky a představuju si, jak se tam asi člověk musí cítit při náhlé povodňové vlně.
Na náplavce před výtoňským mostem se dávám do řeči s paní, která přišla krmit labutě velikosti vzrostlého dítěte a od níž se dozvídám, že její syn hraje na violoncello v opeře v Oslo, v níž jsem se náhodu přesně před dvěma lety procházel. Svět je malý.
Ohlédnu se zpět a jeden z racků vystřihne před mýma očima dokonalého tyrše. .-)
A hned vedle holubi svačí přímo na svém dobrodinci.
Přímo pod vyšehradským tunelem má někdo za zábradlím schované inliny, už tuší, že brzy se bude z běžek přezouvat na brusle.
Ale v podolském přístavu se ještě bruslí.
A o kus dál mají sjezd snad všechny pražské nutrie, před kterými je třeba držet děti v náručí.
A na závěr už jen trochu symboliky. Když vám někdo tvrdí, že přiletí racek, můžete si být jisti, že to bude zas jen holub…
