Je fascinující sledovat volavky při lovu. Venku je kolem nuly, menší část rybníka kryje tenká vrstva ledu a na zbytku hladiny to žije. Po vodní ploše korzují labutě, lysky, slípky, divoké kachny a několik druhů racků, na břehu se pozornosti a něčeho snědku od kolemjdoucích dožaduje i velké hejno holubů a na velkém stromu nad rybníkem sedí strnule na stromě rodina volavek.
Volavka je schopná sedět na větvi nehnutě jako socha po dlouhé desítky minut, možná tak v mrazivém počasí šetří energii k tomu, aby se v ten pravý okamžik vydala na okružní let za potravou.
V momentě, kdy její neomylný zrak zpozoruje pohyb šupinatého oběda pod hladinou, je její útok rychlý a nekompromisní. Ptačí střela se nemýlí a kapřík se ocitá v jejím velkém zobáku.
S nákladem čerstvých proteinů se lovec odlepí od hladiny, aby svůj hlad utišil, až bude zpátky v bezpečí v koruně stromu.
Svou kořist si na větvi v zobáku pozvolna obrací tak, aby ji pozřela od hlavy k ocasu a když je příprava hotova, ryba je postupně vcelku přemístěna do krku, který neuvěřitelně změní svůj objem.
Proces trávení může začít. Volavce ale velmi brzy zase vyhládne…
