EDIT 1. 9. 24:
Tenhle příspěvek se původně jmenoval „Dobrý den a buďte zdráv, pane Kulhánku!„
Ale já jsem nakonec zjistil, že je to holka! 🙂
Koňadry patří k ptáčkům, u nichž se samec od samice nedá jednoduše rozlišit na první pohled, vypadají velmi podobně. Až když vidíte samce a samici vedle sebe, všimnete si rozdílů. Bříško samečka zdobí zářivější žlutá barva a černá dělící čára od brady dolů je silná, nepřerušovaná a dlouhá. Samička je naproti tomu barevně matnější a ona černá čára je tenčí, přerušovaná a není prodloužena až dolů. A když se mi můj soused ukázal konečně v té pravé poloze (a navíc si výjimečně k svačině přivede i svého zářivě probarveného kamaráda), dá se konečně s jistotou určit, že ten, koho jsem původně považoval za kluka, je jasná slečna. A tak dostala rovnou i křestní jméno. Ode dneška ke mně na parapet létá Maruška Kulhánková.
Na úplný konec příspěvku jsem přidal dvě aktuální fotky z dneška.
Když se člověk zajímá o ptáčky delší dobu, v mnoha směrech se mu rozšíří obzory. Za těch několik let, v nichž jsem si k nim vybudoval užší vztah s prvky okouzlení, obdivu, péče i starostí, mám v paměti určité množství minipříběhů, kdy jsem s nimi zažil nejrůznější situace, které normálně nevymyslíte.
Ale setkání s jedním ptáčkem se u mě za posledních několik měsíců už mění v příběh docela velký.
Mám na balkóně krmítko, které doplňuju jen od podzimu do začínajícího jara, během té teplejší části roku mají obvykle ptáci dostatek čerstvé potravy v přírodě. Nicméně celoročně udržuju v provozu malý bazének, který funguje i jako pítko a který každý pták od střízlíka po hřivnáče ocení vždy, především ale v horkých letních dnech, a to zejména u nás, kde v okruhu mnoha set metrů není žádný rybník ani potok. Ujišťuju vás, že vidět třeba paní kosovou nebo tři vrabčáky najednou, jak se v téhle balkónové louži koupou, je zážitek minimálně srovnatelný s exotickým akvárkem.
Na jaře šlo tedy krmítko ze zábradlí pryč, ale na parapetu jsem ještě nechal malou modrou mističku, kam jsem občas nasypal pár sušených moučných červů, což je dobrota, která nic neříká holubům (ale ani vrabčákům), ale oblíbila si ji hlavně malá skupinka mých nejběžnějších malých sousedů – sýkorek koňader. Když jsem měl v úmyslu i toto minikrmítko koncem jara uschovat na zimu, objevil se mezi nimi jedna koňadra, která moje rozhodnutí změnila. Na okraji misky se držela jen jednou nožičkou, ta druhá jí bezvládně plandala pod tělem. Nikdo se nikdy nedozví, jestli ji o ni připravil nějaký predátor (což bývají nejčastěji kočky nebo krahujci), jestli bránila svoje mláďata na hnízdě před lasičkou nebo strakapoudem anebo jestli za její trápení může ten, kdo tomuhle světu škodí bezkonkurenčně nejvíc – tedy člověk.
Pohled na vrávorajícího ptáčka, který se na okraji misky kupodivu udrží jednou nohou lépe než na rovné ploše parapetu, kde si musí pro zajištění rovnováhy často vypomáhat máváním křídel, mě přiměl k tomu, abych mističku na parapetu nechal. Pro jeho vrávorající pohyb jsem si ho přejmenoval nejdříve na pana Kulhánka (a později na paní Kulhánkovou 🙂 a věřte, když má tvor jméno, přiroste vám k srdci celkem snadno.
Od té doby je u mě pravidelným, vlastně každodenním hostem. O tu druhou nožičku už přišla úplně, ale pokaždé, když ji vidím, mám velkou radost, že i přes svůj handicap přežila další den. Mám pocit, že je to ona, kdo mě nesmělým pípáním před šestou ráno budí, protože má hlad a v misce nic není. Začíná si na mě dokonce zvykat. V momentu, kdy otevřu dveře na balkón, každý běžný ptáček uletí. Ne tak paní Kulhánková. Ta si mě ve dveřích prohlédne, potom poodletí necelé dva metry na zábradlí a čeká, až doplním zásoby. A často je u nové várky červíků dřív, než opět přivřu dveře.
Dnes se mi podařilo udělat jí první, i když ne moc dobré fotky. Nechci ji zbytečně stresovat (těžko říct, co všechno má za sebou), takže jsem je udělal přes okno a docela hustou síť proti komárům (je na obrázku vlevo dobře vidět). Ale chtěl jsem vám ji aspoň takhle nedokonale představit. Třeba jí budete držet palce se mnou.
Seznamte se: Moje věrná sousedka, paní Marie Kulhánková.
EDIT: Na konec přidávám dvě aktuální fotky z 1. 9., Maruška už mě k sobě pustí skoro na metr a foťáku se nebojí, takže tyhle obrázky už jsou bez překážek ve formě okna nebo sítě.
