| |
|
Program
Program přibližuje dílo čtyř významných postav hudebního světa vrcholné renesance na přelomu 16. a 17. století.
Dramaturgickým pilířem vystoupení je Harantovo zhudebnění mešního ordinária Missa quinis vocibus super dolorosi martir.
Mše je doprovázena několika šesti- a osmihlasými motety dalšího významného autora z prostředí pražského hudebního života té doby, Jacoba Handla-Galluse.
Závěrečnou skladbou programu je šestihlasé Magnificat německého skladatele Michaela Praetoria, které je s Harantovou mší tématicky spřízněno, neboť je napsáno na motivy stejné skladby, madrigalu Dolorosi martir z roku 1580 italského renesančního skladatele Lucy Marenzia.
Obsazení:
24 zpěváků (od sólového tercetu až po čtyřiadvacetičlenný sbor)
pětičlenný gambový consort (u varianty s instrumentálním doprovodem)
Doba trvání:
ca. 60 minut - a cappella; ca. 80 minut - s gambovým consortem
Příběh Dolorosi martir
Na začátku 16. století se v jihoitalské Venose narodil jeden z budoucích
nejvýznamnějších lyrických básníků italské renesance - Luigi Tansillo
(1510-1568). Jeho verše byly v tehdejší Itálii značně populární a nemálo
se jich dočkalo i zhudebnění. Jeho osmiverší (ottava rima) začínající
veršem "Dolorosi martir, fieri tormenti" (Bolestivá muka, palčivá
soužení), popisující trápení nad ztracenou láskou, svým věhlasem
předčilo mnohé. Bylo zhudebněno celou řadou význačných postav tehdejšího
hudebního života, pod madrigal tohoto jména jsou podepsáni mj. Nanino,
Ingegneri, Luzzaschi, Striggio nebo Soriano.
Jedním z prvních (ne-li úplně prvním) autorem, který zmíněné osmiverší
použil, byl Luca Marenzio (1553-1599), hudební gigant vrcholné italské
renesance. Dolorosi martir vyšel tiskem jako součást jeho úplně první
madrigalové sbírky pro pět hlasů v roce 1580. Marenzio měl velké štěstí
v tom, že byl ve službách mocného patrona, kardinála Luigi d'Este. Ten
tisky jeho sbírek nejen podporoval, ale zároveň nechával šířit, často s
osobním doporučením, po celé Evropě. První sbírka Marenziových madrigalů
se tak stala součástí mnoha dvorních knihoven a sbírek, kde se s ní
mohli seznámit všichni, kdo se do těchto místech v dalších letech dostali.
Marenziovo hudební zpracování Tansillova textu takto zaujalo mnohé a
popularita madrigalu byla na svou dobu opravdu mimořádná.
Je jisté, že madrigal oslovil další autory, kteří v souladu s tehdejší
praxí použili melodické postupy Marenziovy skladby do svých vlastích
kompozic.
Český šlechtic, cestovatel, spisovatel, válečník, dvorní rada a hudební
skladatel Kryštof Harant (1564-1621) se s Marenziovou předlohou seznámil
pravděpodobně již v době svého pobytu u dvora arciknížete Ferdinanda
Tyrolského na zámku Ambras u Innsbrucku, kde byl v letech 1576-84
pážetem a kde se mu dostalo rozsáhlého šlechtického, a tedy i hudebního
vzdělání. Jeho hudební růst kulminoval však až po roce 1600, kdy se ve
službách císaře Rudolfa II. v Praze dozajista seznámil s významným
kapelníkem císařské kapely Phillipem de Monte (který se na jeho hudebním
vzdělání mohl dokonce i podílet). Někdy v prvním desetiletí 17. století
potom Harant zkomponoval své největší dnes dochované dílo - pětihlasou
mši na téma Marenziova madrigalu, Missa quinis vocibus super Dolorosi
martir.
Německý hudební skladatel a teoretik Michael Praetorius (1571-1621) mohl
znát původní madrigal z některého vydání tisků, které putovaly po
Evropě, nicméně docela lákavá myšlenka je i ta, že se pro použití
Marenziových postupů rozhodl pod vlivem Harantovým. Praetorius byl
prokazatelně na přelomu století nejméně jednou, spíše však několikrát v
Praze a s Harantem se mohl velmi pravděpodobně setkat. Téma zpracoval o
něco později, ve sbírce Megalynodia Sionia (tiskem 1611) se objevilo
jeho šestihlasé Magnificat super Dolorosi martir.
Do programu našeho projektu vedle již zmiňovaných autorů patří ještě
slovinský skladatel Jacob Handl-Gallus (1550-1591). Ten zůstal (alespoň
v dochované části své tvorby) Marenziovým madrigalem nedotčen, ale v
období (před)rudolfínské Prahy je postavou velmi významnou. Zemřel
dříve, než se v Praze objevili Kryštof Harant a Michael Praetorius, dokonce dříve
než by se mohl teoreticky potkat s Marenziem na jeho cestě ke dvoru
polského krále. Pokud bychom opravdu hledali nějakou souvislost mezi
Handlem a Harantem, potom snad jen jeden humorný oslí můstek: Slovinský
autor se narodil s příjmením Petelin (později poněmčeno na Hähnel,
Händl, Handl a polatinštěno na Gallus). No a Petelin ve slovinštině
znamená totéž, co ve staročeštině Harant, tedy "kohout" :-)
Hudební inspiraci Marenziovým madrigalem dokazuje i citace z Dolorosi martir
v posledním velkém díle jednoho z piliřů vrcholné renesance, jímž je Tomás
Luis de Victoria (1548-1611). Součástí jeho Officium defunctorum (tiskem
1605) je moteto Versa est in luctum, které Marenziův hudební postup více
než připomíná. Mimochodem, Victoria se s Marenziem dozajista znal ze
svého dlouholetého působení v Římě a pro nás je zajímavé i to, že
Officium defunctorum je requiem za Marii Španělskou, matku císaře
Rudolfa II., která několik let žila na Pražském hradě a byla ve svatém
Vítu dokonce korunována českou královnou.
(Victoriova hudba není součástí projektu Dolorosi martir, Collegium 419 ovšem v roce 2006 uskutečnilo kompletní nahrávku jeho Officium defunctorum.)
|
|
|
